Pražskou šunku jedli u rumunského dvora i v USA, proslavil ji uzenářský rod Chmelů

Kýta, která dobyla střední Evropu

Delikátní, jemná, zauzená chuť a pocit, že jíte skutečné maso, žádnou náhražku. Pražská šunka dodnes platí nejen u nás, ale i ve světě za opravdovou dobrotu. Jako první ji podle dochovaných informací vyrobil pražský uzenář František Zvěřina v roce 1857. Ten experimentoval s různými způsoby tepelné úpravy celé vepřové kýty i s kostí. Právě jeho napadlo kýtu naložit, pak vyudit a na závěr ještě dovařit. Svůj vynález nazval na počest svého rodného města a výtečná lahůdka byla na světě. Zvěřina Pražskou šunku prezentoval i na výstavě kulinárií české kuchyně. Setkal se s úspěchem a obdivem kolegů, přesto si nenechal zaregistrovat název produktu jako ochrannou známku, a dokonce ani nijak právně neochránil svou originální recepturu.

Zvěřinovu lahůdku tak brzy začali napodobovat i jiní uzenáři, takže se Pražská šunka kromě Prahy vyráběla třeba i v Karlových Varech. Na druhou stranu se díky tomu rychle šířila po celé Evropě. Na konci 19. století Pražskou šunku znali nejen v Drážďanech, Vídni či Budapešti, ale také ve Francii.

Chmel na Zvonařce

Jedním z pražských uzenářů, kteří se pohotově chopili Zvěřinova původního nápadu, byl i Antonín Chmel. Syn řezníka z Říčan si v roce 1879 otevřel v Praze malý obchůdek na rohu ulic Karlova a Havlíčkova (dnes Bělehradská a Jugoslávská) na pražských Vinohradech. Chmel měl talent pro podnikání a chtěl výrobu rozšířit. Když se tedy doslechl o usedlosti na Zvonařce ležící nedaleko jeho krámu, rozhodl se ji koupit. V bývalém statku zřídil uzenářský závod, který získal název „První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, Praha-Vinohrady“. V roce 1879 tu Chmel začínal sám, o deset let později již zaměstnával 28 dělníků.

Tou dobou už Chmel platil za opravdového giganta v oboru a Pražská šunka od kosti byla jeho vlajkovým produktem. Uzenář přísně dbal na kvalitu svých výrobků, což mu zajistilo úspěch a především privilegium c. a k. dvorního dodavatele. Šunka od Chmela se tak dostala i ke stolům na královských dvorech v Bavorsku a Rumunsku. Kdo se vyučil a alespoň pár let pracoval v Chmelově vinohradské továrně, ten platil za na slovo vzatého odborníka stran výroby šunek a uzenin.

Chmel svoji firmu dále pěstoval, a protože plánoval expandovat i do USA, místo dušení začal šunku pasterizovat, aby dlouhou cestu vydržela. Úspěchu se bohužel nedočkal - zemřel v roce 1893. Naštěstí měl chytrou a šikovnou ženu Josefu. Ta si nedlouho po smrti svého manžela vzala dlouholetého ředitele podniku Jana Šimáčka a společně dál rozvíjeli již tak dobře rozjetý byznys. Komplex se stále rozrůstal, technologie výroby modernizovala. Chmelové a Šimáčkovi se dokonce povedlo ustát první světovou válku a na konci 20. let měla fabrika přes dvě stovky zaměstnanců. Zároveň Josefa hodlala dotáhnout plán svého prvního muže na dobytí amerického trhu, a tak přišla na svět šunka balená v tenkostěnné konzervě ve tvaru vajíčka, která umožňovala vznik rosolu kolem šunky uvnitř. Masný výrobek díky tomu vydržel čerstvý a trvanlivý i po dlouhé cestě přes velkou louži.

Úspěšné firmě, jako mnoha dalším, zlomila vaz druhá světová válka. Kvůli rozdělování potravin na příděl v období protektorátu byla výroba na Zvonařce zastavena. Po skončení války byl podnik znárodněn a připadl do státní správy. A i když se tu dál vyráběly uzeniny, konkrétně Chmelova Pražská šunka od kosti ze seznamu produktů zmizela. Dnes si ale Pražskou šunku nebo šunku Zvonařku, která vychází z tradice rodiny Chmelů, můžeme opět koupit - naštěstí, chce se dodat; je to totiž opravdu pošušňání.