Co víme o mrkvi

V mladší době kamenné se pěstovala mrkev jako hospodářská a užitková rostlina. Archeologové to doložili nálezem zbytků mrkve společně s obilkami pšenic.

Rostlina se nejdříve využíval v medicině. Sbíraly se její plody, dvounažky, které obsahují silice s protihlístovým účinkem. Dále se používal kořen, který svými pektinovými látkami reguloval poruchy stolice. Myslím, že se toto využívá i dnes.

Pěstovala se nejprve mrkev planá, které se říkalo mrkvous, po staročesku mrkvice. Má světlejší barvu – bělavou, nažloutlou – a jsou tenčí. Jinak mají stejnou vůni. Tato mrkev se pěstuje téměř v celé Evropě, Asii a severní Africe.

Území dnešního Afghánistán je považováno za zemi, kde se mrkev začala vyvíjet. Někdo se přiklání ale ke středozemním civilizacím. Odtud se pěstování mrkve začalo rozšiřovat do světa. Na začátku 17. století ji znali po celé Evropě.

Na konci 16. století se zvýšilo pěstování mrkve na našem území. V lidových zvycích a obyčejích je zmínka o tom, že ve městě Polná se pěstuje mrkev od roku 1597 a stala se součástí lidových oslav.

Mrkev patří mezi nejdostupnější zeleninu, je zdrojem vitaminu A, karotenu. Mrkve pěstované v Evropě mají karotenu hodně a mají krásnou červenooranžovou barvu. Zatímco mrkve pěstované v Asii jsou bělejší a mají málo karotenu.

Zajímavé, že třeba mrkve belgické jsou nazelenalé, francouzské nažloutlé, indické nafialovělé. Mrkve mají rovněž i různé tvary. Například krátce válcovitý, kónický, téměř kulovitý.
 

Karotka je název pro ranou mrkev, kterou v obchodě zakoupíme i s natí. Pozdnější se říká mrkev.

Mrkev obecná je miříkovitá dvouletá rostlina, která v prvním roce vytváří zdužnatělý kořen. Obsahuje karoten, vitamíny řady B a PP, nerostné látky, cukry, bílkoviny, pektinové látky.