Bezzubí námořníci, mor a Čína bez Velké zdi. Tak mohl vypadat svět, nebýt kysaného zelí

Bez zelí by možná nebyla Velká čínská zeď

Konzervaci zelí (a vlastně i další dostupné zeleniny) kvašením znali podle archeologů lidé už v pravěku a popis této metody najdeme ve spisu Plinia staršího, který žil v prvním století našeho letopočtu. Je tedy jasné, že opravdu nejde o žádnou novinku, na které bychom měli nějakou zásluhu my, moderní lidé. Recepty jsme jednoduše jen zdědili po předcích, kteří tuhle metodu zdokonalovali a využívali po tisíce let. To ale neznamená, že se příprava kysaného zelí v průběhu historie nijak nemělnila.

Výhody kysaného zelí, které přináší našemu zdraví, znali také ve starověké Číně, kde jej doložitelně využívali už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy se na něj mohli těšit dělníci těžce pracující na stavbě, kterou lze dodnes jako jedinou na celé naší planetě vidět z vesmíru, tedy na Velké čínské zdi. Vitamíny z kysané zeleniny jim dodávaly větší imunitu a dělníci vydrželi i podmínky, které rozhodně nebyly nijak přívětivé. Pozadu ale nezůstávali ani ve starém Římě, kde zelí platilo nejen za vynikající potravinu, ale dokonce za oficiální lék, stejně jako ve středověku, kdy lidé navíc věřili, že je schopné překonat i mor - a alespoň trocha pravdy na tom pravděpodobně byla.

Cena pro Jamese Cooka

Pak přišlo období námořních výprav, při nichž námořníci trávili dlouhé týdny i měsíce na moři, odkázáni na přízeň a nepřízeň přírodních živlů a z velké části také na potravu, kterou jim darovalo právě moře, případně na sušené hovězí maso a suchary, které si s sebou vozili. Mořské plody i sušené maso obsahují sice mnoho prospěšných látek, ale málo potřebných vitamínů, hlavně pak vitamínu C. A to je právě důvod, proč po čase začali mít námořníci velké problémy s krvácením dásní, ale jejich těla krvácela také do svalů, pod nehty nebo do vnitřních orgánů. Oslabený organismus jen těžko odolával nemocem. Námořníci byli postiženi kurdějemi…

Když bylo zjištěno, čím jsou kurděje způsobovány, začali se námořníci na cestu zásobovat také potravinami, které jim potřebný vitamín C dodávaly. Jako nejznámější je uváděno právě kysané zelí, ale nebylo jediné, kterémořeplavcům pomáhalo překonávat zdravotní problémy. Stejně tak na některých lodích vozili semena řeřichy, která nechávali naklíčit na mokré plachtě. Mladé výhonky pak námořníkům také poskytovaly potřebné vitamíny. Kysané zelí ale přesto zůstávalo zdrojem číslo jedna. V roce 1776 byl dokonce kapitán James Cook vyznamenán za jasné prokázání toho, že je to právě zelí, které chrání námořníky na dlouhých cestách před kurdějemi a může jim tak doslova zachraňovat životy. Byl to právě tento námořní objevitel, který na loď naložil (snad jako první) sudy s kysaným zelím a jeho námořníci měli povinnost jíst ho alespoň jednou týdně.

Jiný kraj, jiné chutě

Dnes už nám sice kurděje nehrozí, kysané zelí ale máme stále rádi. A to nejen u nás, ale téměř na celém světě. Například v Německu jej rádi konzumují s bramborovými nudlemi, v Polsku vaří zelnou polévku a přidávají zelí také k pečenému masu. Nepohrdnou jím ani Francouzi, hlavně v Alsasku, které bývalo historicky součástí Německa. Tady přidávají zelí například k tradiční klobáse a ani k takovému jídlu by neměla chybět sklenička vína.
Bulhaři přidávají zelí do gulášů, hlavně kuřecích a vepřových, ale mají je rádi také v jeho syrové podobě. Zvláštní úpravu zelí znají Holanďané, kteří kysané zelí míchají do bramborové kaše a tu potom používají jako přílohu ke klobáse s omáčkou.

Takže - jakmile bude první příležitost, určitě si dejte porci kysaného zelí. Jen pozor na to, jak je upravené. Nejlepší bude samozřejmě to, které si naložíte sami doma. Chce to trochu práce a trpělivosti, ale výsledek bude stát za to.