Česká gastronomie v průběhu věků: Za první republiky byla uznávaná, dnes je plná náhražek

Česká kuchyně v průběhu času

V období první republiky jsme byli gastronomickou špičkou. O Česku se často hovoří jako o srdci Evropy a křižovatce národů - a to samé platilo o naší kuchyni. Existovaly speciální školy pro hospodyňky, které přísně udávaly kvalitu kuchyně. Česká kuchyně bývala na suroviny také daleko bohatší; v tehdy klasických kuchařkách nalezneme návody třeba na přípravu jeseterů i lanýžů, což jsou dnes spíše výjimečné speciality. Každý pivovar tehdy vyráběl své uzeniny. Sjednocujícím znakem zůstávalo, že česká kuchyně vždy byla vydatná.

Obrat nastal s druhou světovou válkou a po ní následujícím komunistickým režimem, jehož normy se podepsaly i na výběru surovin. Tuzemská kuchyně a její umění přestaly rozvíjet, nové recepty dostaly utrum. Duchem naší kuchyně zůstaly již zmiňované tradiční a lokální recepty, ale v gastronomii zůstával dynamicky se rozvíjející zbytek světa napřed. Postupem času se ovšem situace obrátila a česká kuchyně se pomalu vrátila na výsluní.

Česká kuchyně zůstává hutná, i když to již není třeba

Známý obrat z prvorepublikových kuchařek „Vhoďte kupu vajec, kostku másla a zasypte to moukou“ je přežitek. Vydatný nedělní oběd neměli tehdejší strávníci problém přes týden vypotit, a to díky vyčerpávající práci. Ačkoliv dnes práce snazší rozhodně není, řada z nás při ní celý den sedí u počítače. Navíc, zvýšením objemu peněz v našich peněženkách se z jídel kdysi svátečních stávají jídla každodenní. Na řízek s bramborem v úterý by prvorepublikový dělník ani nepomyslel.

S tím souvisí i nadvláda fritéz a smaženého. Restauratérům mnohdy nedělá problém jednu dávku fritovacího oleje použít hned na několik objednávek, což se na kvalitě pokrmu nevratně podepisuje. Jsme také jediná země na světě, kde se rozlišují minutky a hotovky.

Všeho moc škodí

Není velkým vědeckým objevem, když se řekne, že se jí i očima. Stále jsme se v Česku příliš nenaučili pracovat s prezentací jídel. V očích světových kuchařů zůstávají smrtelným hříchem naše oblohy, jejichž složení je v zásadě stejné: list povadlého zelí, měsíček rajčete a tři kolečka okurky. Snaha prezentaci zlepšit se objevuje jen v někdy zbytečně drahých podnicích, které navíc často otevřeně cílí na cizince a turisty. Dalším běžným prohřeškem je využívání a konzumace instantních potravin místo těch čerstvých. Bojíme se vařit jednoduše, přitom to je přesně způsob, jakým vařily naše babičky. Dnes se v restauracích velmi často místo poctivé omáčky dočkáme zle promíchaného prášku s vodou. Naší kuchyni také velmi často vládnou náhražky.

Jedním ze zlozvyků převzatých z dob za železnou oponou je nadužívání některých surovin. Nezřídka máme potřebu potřít sádlem i pečenou kachnu, která je sama o sobě dostatečně tučná. Že „méně je někdy více“ by mělo platit i u kořenía zejména soli. Naše kuchyně není historicky nastavená na obrovskou škálu orientálního koření, a to samé platí pro naše žaludky. Nešetříme ani na porcích. Málokdo v Česku řekne, že restaurace je dobrá, aniž by to spojil s prohlášením, že tam „mají tam velké porce“, ideálně ještě za málo peněz. Není divu, že se tomu restauratéři přizpůsobují a místo kvality dbají hlavně na kvantitu.