Proč je jídlo v letadle vždycky bez chuti a bez zápachu? Může za to hluk!

Na zmrzlinu už jen se sluchátky

Že se při jídle tolik neřeší zvuk se může zdát jasné, přitom ale právě zvuk hraje v ovlivňování našich chutí celkem významnou roli. Restaurace se předhánějí ve výhodnosti menu, chlubí se krásným nádobím, nábytkem a osvětlením... a pak celkový dojem z jídla pokazí starým zapomenutým CD s nevkusnou hudbou, která se nehodí do interiéru a je bez nápadu. V posledních letech si však spojení jídla a zvuků všímá stále více potravinářských firem. Jde o fenomén tzv. synestetického vnímání, kdy se člověku dva smysly spojí v jeden. U jídla často hovoříme o spojení chuti a zrakových podnětů, ale také právě sluchových podnětů, jako je třeba ta příjemná hudba v restauraci. Například zmrzlinový gigant Ben & Jerry's uvažuje o zavedení příchutí zmrzliny, které budou kopírovat zvukovou škálu s QR kódy na obalech. Ty umožní zákazníkům přístup k doplňkovým zvukům prostřednictvím jejich chytrých telefonů, a oni si tak zmrzlinu vychutnají ještě víc.

V roce 1997 představil Heston Blumenthal svůj pokrm z mořských plodů obohacený o hudební přehrávač iPod, který příhodně pojmenoval Zvuky moře. Do hudebního přehrávače byly zákazníkům nahrány zvuky z podmořského světa, což mělo za následek, že se zákazníkům ryby v pokrmu zdály čerstvější a lepší. Řada nedávných experimentů však i nyní ukázala, jak mohou abstraktní zvuky pomocí dálkového ovládání jakkoli ovlivňovat chutě k lepšímu či k hrošímu

Hořkosladké symfonie

Crossmodální laboratoř na Oxfordské univerzitě krmila skupinu dobrovolníků trochou karamelových bonbonů za přehrávání vysokofrekvenčních a nízkofrekvenčních zvuků a požádala je, aby hodnotili chuť na stupnici od sladké po hořkou. Podle účastníků experimentu vysoké tóny zvýšily sladkost karamelek, nízké naopak způsobily, že bonbony chutnaly spíše hořce. Ale laboratorní prostředí je daleko od skutečného života, a tak se Charles Spence, který tuto konkrétní laboratoř provozuje, spojil s umělkyní Caroline Hobkinsonovou, aby otestoval, zda budou výsledky jeho průzkumu replikovatelné v terénu.

Po dobu jednoho měsíce londýnská restaurace House of Wolf servírovala "sonic cake pop", v čokoládě máčené hořkosladké karamelky, kdy ke každé porci bylo připojeno telefonní číslo. Na druhém konci linky byl operátor, který dal večeřícímu pokyn, aby vytočil jedničku pro sladkou a dvojku pro hořkou chuť a podle výběru hrály zákazníkům vyšší nebo nižší frekvence zvuků. A výsledky laboratorního zkoumání se tímto potvrdily.

Proč jídlo v letadlech nikdy nevyhraje?

Studie publikovaná na webu ScienceDirect v roce 2011, která pracovala se shluky mnoha hlasitých cestujících v letadle, zjistila, že hluk pozadí potlačuje slanou chuť, sladkou chuť a celkový požitek z jídla. Pro cestující letadlem je to ještě navíc spojeno s neprostupností nosních dutin, které organismus přirozeně blokuje v reakci na vysokou nadmořskou výšku, a tedy omezuje prožívání vůní. Není divu, že z jídla v letadle tak skoro nikdo nic nemá. Částečně to platí i pro ty, kteří nadávají, že v některých restauracích sami neslyší ani vlastního slova. Na pozadí restaurací totiž často panuje hluk až o 90 decibelech, což je dokonce o něco hlasitější než hluk v komerčních letech.

V roce 2013 byla v časopise Chemosensory Perception práce, která se zabývala sladěním výšek zvuků a nástrojů s vůněmi. Vůně kandované pomerančové kůry a sušených švestek se hodily ke klavíru podstatně více než k dechovým nástrojům nebo smyčcům. Pokud jde o výšky, zvuk hodící se ke kandované kůře byl výrazně vyšší než u pražená káva.