To jsem si moc nepomohla

Zdědila jsem ji po své švagrové, která je sice skvělá, ale asi o 20 cm menší, takže jsem se musela ke všemu ohýbat. Z toho důvodu jsem si například vypěstovala zlozvyk, že když jsem myla nádobí, opřela jsem se čelem o horní skříňku. Bránilo to bolesti v kříži.

Linka byla ve tvaru písmene L, tvářila se rustikálně a za sedmnácti dvířky skýtala obrovské úložné prostory. Všech sedmnáct vrzalo a kvílelo. Strašně. Jsme velká rodina, takže v podstatě nepřetržitě někdo držel ta řvoucí dvířka v ruce.

„Nemohl bys ty panty namazat?“ prosila jsem muže.

„Jsou z plastu.“

„Tak vyměnit za kovové?“

„To nestojí za to, stejně se bude měnit celá kuchyň,“ odbýval mě další tři roky, zatímco mi skřípání drásalo uši a nervy.

Pak jsem se konečně dočkala. Všechno už jsem měla namyšlené. Máme to zařízené tak, že já většinou vymýšlím a můj partner pak ty moje „designové úlety“ s patřičnými komentáři realizuje. Tvrdí, že si na rozdíl ode mě neumí výsledek představit a já zase nevím, na kterou stranu se motá šroubkovákem.

Nejdříve jsem zredukovala veškeré nádobí jen na to úplně nejnutnější a zbytek putoval v bednách na půdu. Pak zmizely horní skříňky a kus stěny, čímž se stala tmavá předsíň součástí obytného prostoru a zbytek zdi utvořil základ pro budoucí barový pult. Ztratila jsem ovšem oporu pro své čelo. Hned jsem začala vyměřovat, o kolik je potřeba zvýšit pracovní plochu. Chvíli jsem si lámala hlavu. V koupelně je to jasné. Umyvadlo má být tak vysoko, aby si tam pán tvorstva mohl pohodlně umýt bimbase, když má napilno. Ale dřez? Pak jsem někde vyčetla, že když si stoupnu vzpřímeně ke dřezu a spustím ruce, měla bych mít dlaně na jeho dně. No jo, ale to by musela být pracovní deska vyšší než metr. Obávám se, že už bych pak myla nádobí jen sama, protože by tam nikdo jiný nedosáhl. Vyřešila jsem to jednoduše – velkou myčkou.

Kuchyň se nám povedla, i když fialové barvě ve vysokém lesku nikdo nevěřil. Stolař, který si nejvíce klepal na čelo nás dokonce požádal, zda si ji může nafotit do svého katalogu. Hlavně jsme však hlídali kování. Po vrzavých a skřípavých letech jsme ke všem šuflatům nakoupili super značkové pojezdy se zpomalovači a na horní výklopné skříňky dokonalé písty.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme pak seděli v obýváku, dcera šla do kuchyně a najednou se ozvalo staré dobré zaskřípání. Přiběhli jsme do kuchyně a … a on papoušek. Naučil se zvuk dvířek dokonale imitovat a v pravou chvíli neúnavně používat.