Domácí mazlíčci

MamlajdaD: To je krásně napsaný příběh...
Já jsem si před rokem přinesla z útulku tuhle cácorku, jsem asi ráda, že neumí říct co má za sebou, našli ji uvázanou v lese, zřejmě s kamarádkou jorkširkou párkrát odrodily a zestárly a šly do lesa...brala jsem si ji jako hodně nemocnou, ale jak říká naše veterinářka - je to všechno o hlavě...teď zdravá psí seniorka, a jediná léčba byl DOMOV...

Vyprávění o psím štěněti
Jak si Mamlásek opatřil nové páníčky.
Byl jeden hloupý a zlý pán. Dostal malinké bílé štěňátko a moc se o něj nestaral. Zvědavé štěně se mu často pletlo pod nohy a tak bylo někdy i bito. Asi dostalo párkrát i hráběmi, protože ten pán měl ovce, králíky, slepice a jiná domácí zvířata, kterým chodil na trávu. Ale to už je jiný příběh, o tom možná až jindy. Jednou ten zlý páníček na několik dní odejel a štěňátko nechal na dvorku se slepicemi, myslel si asi, že se tam pejsek do jeho návratu snad uživí. Ale pejsek není slepice, aby si potravu nahrabal. Když štěňátko už třetí nebo kolikátý den nežralo a sotva pletlo nožičkami, dostalo se ze dvorku na silnici. Byl to asi pud sebezáchovy nebo psí anděl strážný, kdo mu k tomu pomohl. Na silnici ho našli nějací lidé a odnesli pejsánka vedle do blízké hospody. Dostalo od hostinského najíst suchý rohlík a napít vodu. Štěňátko sedělo a rozhlíželo se okolo sebe. Tolik lidí a tolik rámusu, to neznalo. Ale snad ti lidé nejsou zlí, když mi dali najíst, myslí si štěně. Jen si mezi nimi musím lépe vybrat, aby na mne byli hodní, přemýšlí štěně dál. Kouká a kouká - ten fousáč má dobrácké oči, ten by se mi líbil. A co je to za paničku co za ním přišla? Jejda, ta se ráda směje. To bude ono. Budu tady sedět a myslet jen na to, aby si mne vzali. A safra, oni už jdou asi domů. To si musím držet všechny palce na všech tlapkách, ať mi to vyjde. Hurá! Vzali si mně! A hned mě schoval ten fousáč do tepla, za bundu. To si nechám líbit! Když na mne budou hodní, budu já ten nejhodnější pejsek na světě.
Co vám budu povídat, ten pejsek se opravdu snažil být ten nejhodnější, ale jen tehdy, když se někdo z páníčků koukal. Jinak to bylo dovádivé štěně se spoustou nápadů na lumpárničky. A to pak to štěně koukalo na paničku pohledem psího anděla, „já nic, já jsem ten nejhodnější pejsek“! No koukalo jak mamlas, a už to tomu štěňátku zůstalo! Mamlásek! Běloučký chlupáček podvraťáček, ale hezoučký s vlnitými delšími chlupy, černými kukadly a černým čumáčkem. Sladké, asi tříměsíční štěně. Tedy byla to vlastně psí holčička, a tak se „Mamlásek“ změnil na „ Mamlajdu, Mamlajdičku, Mamlinku… Žila s námi 18 let.