Jdu na „kakajo“

Někdy vnímám vaření jako nutné zlo. Baví mě hlavně tehdy, když je dostatek času a mám možnost vyzkoušet třeba nějaký nový recept. Jinak si skvěle pochutnám i na krajíci chleba s máslem, jen když ho nemusím mazat já. Když se mi občas podaří kuchyni vyhnout, moc si to užívám. Zřejmě proto, že se mi to nestává tak často.

Legrace byla v tomto směru s mým bývalým manželem. Byl to umělec, kterého jsem navíc měla z druhé ruky, takže už byl rozmazlený od exmanželky, která skvěle vařila. Já se teprve učila a všechno bylo špatně. Navíc manžel pocházel z Děčína a já z Brna, takže moje zelí byl „plkanec“, protože v Čechách se ho dává jen malá kupička a knedlík v omáčce byl „nacucaná houba“, protože ten správný je přece tuhý a děrovaný. Moje maminka by řekla, že se „zdrcnul“. Když bylo jídlo hotové, vždycky mu z jeho pohledu něco chybělo nebo přebývalo.

Jednou u nás večeřel kamarád a já jsem zaslechla jak říká: „ Ty jsi ale vůl, vždyť to bylo skvělé. Musíš jenom chválit a chválit, jinak se ti na to vykašle.“ Měl pravdu, vykašlala.

Můj současný partner si nevymýšlí, ale máme jiný problém. Jí jen to, co zná. Vzhledem k tomu, že pochází z vesnice, kde se dříve vařilo úplně jinak než ve městě, tak toho moc není. Dělalo se u nich pár jídel pořád dokola. No jo, jenže to mě vůbec nebaví. Málokdy se v mém jídelníčku během dvou měsíců nějaké jídlo zopakuje. Docela mě zlobí, když můj muž nechce ochutnat z něčeho neznámého ani jediné sousto. Nepředstavujte si ale, že jde třeba o něco vyloženě exotického. Posledně to byly palačinky. Připadá mi skvělé, že se dají plnit vším možným, tak jsem do nich zamotala šunku, chřest, zapekla se sýrem a obložila rajčátky. No, narazila jsem. Palačinky se přece dělají pouze s marmeládou a to, co se v nich třese, je navíc hrozně podezřelé… Neochutná, ale nestěžuje si. Jde a vezme si rohlíky a „kakajo“. Třeba tři dny po sobě. Když jsme v restauraci, tak si téměř stoprocentně objedná smažený řízek a vařené brambory, pro jistotu.

Ani jeden z nich sám nevařil, ale zdá se, že nějaká změna se teď přece jen rýsuje. Když bylo mé dceři asi dvanáct let, tak si taky začala u jídla vymýšlet. Mě už to přestalo bavit, tak jsem nakázala, že bude každou sobotu vařit sama. Přes týden si najde nějaký recept, já nakoupím a může se snažit. Dařilo se jí, takže byla po každém svém výkonu hrozně moc chválena a to vyvolalo krásnou reakci. Můj muž chtěl být také chválen. Řekl si, že když to zvládne malá holka, tak on určitě taky a jednoho dne nám oznámil, že bude v sobotu vařit on. Dopadlo to skvěle, byl patřičně pochválen a od té doby už několikrát. Dokonce se pouští i do experimentů a já občas provokuji, že asi půjdu na „kakajo“.