Jak vypadaly středověké krčmy? Ve slavné Jedové chýši hosté míchali utrejchy přímo u stolu

Slavná Jedová chýše

Jednou z nejznámějších krčem, která se v historických zápisech objevuje už ve třináctém století, byla pražská Jedová chýše. Brzy se z ní stalo místo, které se zapsalo do dějich a vzpomínáme na ni dodnes. Stávala v Apolinářské ulici, tedy v místech, kterým se většina lidí za šera nebo dokonce za tmy raději vyhnula. Přepadení a dokonce ani vraždy tady nebyly ničím tak výjimečným. Přesto se našlo dost lidí, kteří sem rádi zašli. Dokonce se mluvilo i o tom, že tam čas od času tajně zavítal i král Václav IV.

I když byla Jedová chýše hospodou, která se poněkud vymykala tehdejšímu standardu, šlo hlavně o společnost, která se tady scházela. Chodili sem medici, kteří se tady dokonce snažili "studovat" a přímo u stolu míchali chemikálie a připravovali léky, lépe řečeno často spíše jedy. Hostinský tady také pořádal taneční zábavy, špekáčkové hody nebo kuželkové závody. Program tu tedy byl celkem pestrý, jen se musel návštěvník smířit s tím, že tady patrně narazí na kapsáře i větší padouchy.

Na co talíře?

S tím musel počítat i hostinský, a tak zavedl úsporné opatření, které ale tehdy nebylo tak neobvyklé. Talíře rozhodně nebyly levným zbožím a dokupovat je po každé z častých rvaček by přivedlo majitele krčmy na buben. A tak krčmáři vymysleli jednodušší a trvanlivější řešení. Talíře byly vydlabány přímo do dřevěné desky stolu. Šlo tedy jen o důlky, do kterých hostinský naléval polévku. Jak to bylo s hygienou si raději ani nebudeme představovat. A lžíce? Ty se sice tak snadno nerozbily, ale zase by nebyl problém strčit je do kapsy a odnést. Ne ale ty, které visely na řetízku přibité ke stolu poblíž vydlabaného talíře. Znovu se můžeme je dohadovat, jak často krčmář lžíce myl...

Středověké "motely"

Je pravda, že hospod jako byla Jedová chýše asi nebylo mnoho a většina krčem měla jak lepší pověst, tak i trochu luxusnější podobu. Mnohé vznikaly při obchodních cestách a dnes bychom jim pravděpodobně říkaly motely. Na dlouhé pouti za obchodem bylo nutné také někde bezpečně přespat a nechat odpočinout koně. A to mohl být zlatý důl pro hostinského. I když mívaly takové hospody i hostinské místnosti, obchodníci často raději přespávali ve svých vozech u zboží, které vezli. Nebylo totiž výjimkou, že byl krčmář domluven s mísními poberty, kteří si z nákladu vybrali, co se jim hodilo a dalo se dobře prodat. Klidný a relativně pohodlný spánek pod střechou se tak mohl obchodníkovi prodražit. 

Některé z těchto hotelů naopak nabízely i jisté "doplňkové" služby pro pány. Řada krčmářů měla úmluvy s místními prostitutkami, kterým ve svých podnicích poskytovali místo pro vykonávání jejich řemesla výměnou za část výdělku. Středověk si často rádi idealizujeme, zdá se, jako by to byl svět princezen z pohádek. Žít bychom v té době ale pravděpodobně opravdu nechtěli.