Královské chutě: Český král Jan Lucemburský miloval francouzskou kuchyni, ale dopřával si i vařeného bobra se sladkou omáčkou

Ovlivněn francouzským dvorem

Říkalo se mu král cizinec, protože spoustu času trávil v zahraničí. Přesnějším označením pro Jana Lucemburského bylo „král diplomat“ nebo rytíř. Ostatně svou životní pouť skončil v jedné z bitev stoleté války, v bitvě o Kresčaku.

Otec nejznámějšího českého krále a císaře německého Karla VI. má obrovskou zásluhu na tom, že jeho syn se stal jedním z nejvýznamnějších evropských panovníků 14. století. Dopřál mu totiž výchovu a vzdělání na francouzském dvoře.

A Francie byla místem, kam rád jezdil i Jan Lucemburský. Není divu, že jeho vybranému královskému jazýčku vyhovovala tehdejší francouzská kuchyně. Lehká jídla a spousta zeleniny a ovoce, to měl král Jan rád. Kromě toho si oblíbil francouzské paštiky, pro jejichž servírování bylo typické aranžovat je například do tvaru hradu.

Na jeho zdraví dohlíželi lékaři

Zajímavé je, že v jeho týmu byli lékaři (dnes bychom je označili za výživové poradce), kteří dbali na správné složení stravy českého krále. Doporučovali mu, co má jíst a pít, aby mu jídlo nezpůsobovalo nevolnost či nadýmání. Lékaři dokonce zkoumali jeho moč a stolici.

Tehdejší lékaři byli vcelku osvícení, protože zdůrazňovali, že jídlo českého panovníka má být čerstvé a málo slané. Uzené a příliš slané pokrmy, stejně jako zeleninu naloženou do octa a soli nedoporučovali.

Pikantní jídla zakázána

Všeobecnou hrozbou byla otrava panovníka. Proto se musely servírovat pokrmy, jejichž chuť nepřebíjelo výrazné koření. Přitom tehdejší šlechta tak milovala pikantní jídla! Pepř, šafrán i zázvor, to byl základ ochucování. K tomu se pak přidal med a sušené ovoce a sladko-pálivá chuť byla na světě.

Důležité je zdůraznit, že ve středověku se jedlo dvakrát denně. Jiné to bylo v podhradí, jiné na hradě. Zatímco v podhradí se dopoledne často konzumovala česnečka (oukrop) a obyčejné kaše z prosa, šlechta si na kaších pochutnávala také, ale ty slané byly ochuceny slaninou, ty sladké ovocem. Na jídelníčku běžně byli šneci a žáby, a to ve všech společenských vrstvách.

Omáčky na výsluní

Gurmánská móda velela servírovat pečené či vařené maso s různými omáčkami. Ty byly sladké a jejich základem kromě medu byly rozinky, třešně nebo švestky, Když se k tomu přidalo výrazné koření, můžeme je přirovnat k dnešnímu čatní.

Kromě vepřového, hovězího masa nebo zvěřiny se na královském stole podávaly například vařené veverky.

Delikatesou byly nohy z bobra a jeho ocas. Podle zápisků alchymisty Bavora Rodovského z Hustířan, který žil o století později, se nám zachoval podrobný recept na přípravu bobra. „Vezmi ocas a zadní nohy bobra, opař je a dej do popela, abys je mohl dobře očistiti, zejména sloupati kůži. Pak vše uvař ve slané vodě a udělej omáčku. Krajíček chleba a rozinky roztluč v hmoždíři, rozpusť dobrým vínem, proceď, propasíruj, vlej do kotlíku, přidej bobří ocas, okořeň pepřem, zázvorem, hřebíčkem a šafránem, přislaď medem a ozdob krájenými mandlemi,“ popsal. Údajně šlo o mimořádně chutné jídlo.

Jídlo se zapíjelo pivem, na výsluní se dostávalo i víno, na které byl Jan Lucemburský zvyklý ze své vlasti i z Francie a které jeho syn Karel IV. začal v Čechách ve velkém pěstovat.

Zdroje informací:

dotyk.cz: Vyhlášená pochoutka na dvoře Jana Lucemburského? Dnes bychom ji asi nepozřeli

klatovsky.denik.cz: Bobří ocas je třeba přisladit medem

dotyk.cz: Nechutný stravovací návyk krále Jana Lucemburského: Jeho oblíbené jídlo by nám bylo odporné