Dokud peču, žiju, říká Iva Trhoňová, která je upoutána na vozík, přesto vydává kuchařky, fotí a vymýšlí nové recepty

Iva Trhoňová o lásce k pečení

Ivo, ty máš své vlastní stránky, vydala jsi několik kuchařek, před pár týdny jsi rozjela na webu Toprecepty.cz vlastní seriál o pečení. Vypadá to, že tě vaření a pečení bavilo odjakživa…
To právě vůbec ne. Mně to v mládí přišlo jako marná činnost. Spíš jsem si četla. Až trochu přehnaně. Přečetla jsem klidně 8 až 10 knih za měsíc. Maminka později vyprávěla, že z toho padala do mdlob a dokonce se na to ptala i našeho dětského doktora. Ten jí říkal, ať mi ty knihy vezme. Jenže to nešlo, já si četla doslova pořád, i při zametání podlahy. Kromě toho jsem ale i běhala venku, se sourozenci jsme plavali a tak dále. Ke sporáku by mě tehdy ale nikdo nedostal.

Když tě vaření původně nebavilo, jak to, že se z toho stala vášeň?
To se musíme vrátit hodně zpátky, do mých zhruba 25 let. Tehdy se nám s manželem narodil syn, ale jelikož jsme žili jen z jednoho platu, protože já pracovat nemohla, byli jsme na tom špatně s penězi. Kupovali jsme třeba jen jeden jogurt týdně, a to ještě jen pro syna. Takže jsem se vrhla na vaření a pečení a začala jsem si všechno dělat vlastní. Měli jsme starý dům, chovali jsme nějaká domácí zvířata, co se dalo na zahradě vypěstovat, to manžel vypěstoval a já pak z toho vyráběla všechno možné. Strašně moc jsem toho vyzkoušela. Dělala jsem běžné zavařeniny, ale i kečupy, hořčice, sýry, tvarohy, máslo…

To všechno proto, abyste ušetřili?
Ano. Postupně během let jsem začala i péct. Bydlíme v malé obci a tehdy u nás byl jen jeden obchod, kde stál chleba 26 korun. Byl výborný, ale pro nás to bylo moc. Tak jsem začala péct asi pětkrát týdně, zpočátku jen nejobyčejnější bulky, a chleba jsme přestali kupovat. Cestou pokusů a omylů jsem později přešla i k rohlíkům, plackám a jinému pečivu. A syn, když třeba přišel ze školy, kam jsem mu na svačinu dala plněné placky s osmaženou cibulkou a sýrem, tak říkal, že od něj ostatní ochutnávali, nebo že s ním chtěli jídlo vyměnit. Jeho chvála mě právě motivovala k tomu zkoušet a vymýšlet další recepty.

Když zdraví neslouží, jak má a pekařka se nevzdává...

Zní to docela idylicky, ale my už jsme v úvodu prozradili, že tak jednoduché to nebylo. Tys totiž od mládí nebyla a stále nejsi úplně zdravá…  
Je to pravda. V patnácti letech mi zjistili vrozenou svalovou nemoc. Začaly mi slábnout svaly, neudržela jsem těžší věci, začalo se mi hůř chodit.  Vystudovala jsem ale normálně střední školu a co budu dělat, jsem moc neřešila, chtěla jsem prostě žít tak, jak žije drtivá většina lidí, mít rodinu, pracovat, jak to půjde a žít spořádaně. Chvíli jsem byla i zaměstnaná v telefonní ústředně, jenže těhotenstvím a porodem syna se můj stav výrazně zhoršil a po nějaké době jsem musela jít do invalidního důchodu.

Kolik ti tehdy bylo?
No právě kolem těch 25 let. To bylo to období, kdy jsme jako rodina museli šetřit. Tak jsem v rámci svého onemocnění dělala aspoň doma, co šlo.

Takže jsi zavařovala, pekla a tak dál…
Přesně tak. Můj stav se ale během let postupně zhoršoval, na tu nemoc totiž nejsou žádné léky. Takže se pak třeba stalo, že jsem najednou už nezvládla dát plech do trouby, někdo mi musel pomoct. Ta pomoc postupně byla větší a větší...

Pomáhá mi celá rodina

Kdo přesně ti pomáhal a pomáhá?

Pomáhali mi nejdřív manžel se synem, a dnes už se zapojuje i moje snacha a neteř, jak je kdo poblíž.

Neodmítají někdy? Neřeknou ti, že byste si teď, když už nejste ve finanční nouzi, mohli přece všechno koupit?
Víš, co by na to řekl manžel? Že kdyby mi nepomáhali s pečením, tak bych pak byla otravná a nedala jim pokoj. Samozřejmě si dělá legraci. Už jsme spolu 35 let, jsme oba dva neústupní, občas urážliví, ale vydržíme to spolu. Manžel tvrdí, že to byl i jeho nápad, abych napsala první knihu.

A je to pravda?
Já myslím, že jsem měla nápady na sepsání „něčeho“ neustále, ale hádat se s ním nebudu. Každopádně si pamatuji, že když jsem dříve vyzkoušela nějaký nový recept nebo spojení surovin, a ono to klaplo, vždycky jsem si říkala, že je škoda, že ten recept další lidi nebudou znát. Ostatně asi i proto jsem už v roce 2008 začala přispívat na web Toprecepty.cz svými recepty a o dva roky později jsem založila vlastní web Pekárnománie. Recepty se mi doma už hromadily, hodně kamarádek je vyzkoušelo, tak jsem si myslela, že by mohly pomoct i jiným lidem. Dnes je situace jiná, ale tehdy zase tolik „pečících webů“ nebo i samotných receptů na pečivo nebylo.

První kniha o pečení

Kdy ti vyšla první knížka?
Před desíti lety, v roce 2011. Jmenovala se Pekárnománie, jako můj web. Pak jsem vydala kuchařku o vaření v remosce. Obě tyhle knížky jsou už ale dávno beznadějně rozberané, takže já už je obvykle ani nikde nezmiňuju. Přesně 13. listopadu 2017 vyšly tiskem moje Ruce v mouce. O dva roky později pak Upečeno s láskou a loni Hrátky s těstem. Některé z receptů v knihách jsou i na webu, ale v kuchařkách mám spoustu informací navíc. Dopodrobna tam třeba rozebírám techniku kvašení pomocí omládku a mnoho jiných věcí. Každá kniha je také jiná, jinak zaměřená, jsou v ní jiné recepty. Všechny jsou ale něco jako moje děti.

Jak bys ty svoje děti, ty knihy, popsala? 
To ti můžu říct jednoduše, lidé se mě totiž často ptají, kterou konkrétně ze knih si mají koupit. Myslím z těch tří, které se koupit dají. A na to odpovídám, že Ruce v mouce je Pekárnománie té doby, že to je kuchařka sladká i slaná, s kváskem i s droždím. Upečeno s láskou, to je taková moje pocta nebo hold chlebu. Je to kniha jen slaná a jen kvásková a velká většina receptů je tam na chleba. A mám tam i dalamánky, langoše nebo krkonošské kyselo. Hrátky s těstem byly napsané proto, že mně kamarádka Maruška z Topreceptů říkala, že mám sice recepty fajn, ale není to nic pro pracující ženskou.

Protože jsou moc zdlouhavé?
Přesně tak. Tudíž má poslední kniha má podtitul „drožďové pečivo snadno, rychle a dokonale.“ Snažila jsem se, aby ty recepty byly opravdu rychlé a praktické. Je tam třeba těsto, které se dá do ledničky, kde vydrží pět dnů a dá se z něj dělat různé pečivo, nebo recept na rohlíky, které jsou během hodiny připravené i upečené. Takže snadné, rychle hotové recepty, a přesto výborné. A každá kapitola je uzavřená mým povídáním, jedna kapitola je uzavřená například textem na téma koláče, další zase je věnovaná rohlíkům, jedna je věnovaná omládku.

Fotím i na vozíku a zvládám to

Vím, že máš v knížkách i své vlastní fotky. Nemůžu se nezeptat, jestli to není obtížné, fotit při tvé nemoci? A vlastně, co psaní?
Psát na klávesnici ještě zvládám. Sice si ji musím všemi prsty přidržovat a psát můžu jen palci obou rukou, ale píšu aspoň takto. Celé ruce nad klávesnicí neudržím. A co se týká focení, to jsem se hlavně musela nejdříve naučit. Učila jsem se to sama, za pochodu, částečně intuitivně. Abych mohla vyfotit jídlo, musím na vozíku do kuchyně k balkonovým dveřím, tam je nejvíc světla. Manželovi řeknu, jak má všechno přede mě naskládat, aby byla dobrá kompozice, on mi pak mi „vrazí“ do rukou foťák a já můžu „cvakat“. Výjimečně používám i stativ, ale k němu se nedá dobře přijet s vozíkem.

To je docela náročné, nemoc tě evidentně hodně omezuje v životě…
Zvykla jsem si, nevadí mi ani, že nemůžu tancovat nebo běhat, jen mi vadí, že nemůžu plavat. Ale nikdy jsem si nestýskala. Vzhledem k tomu, jak se můj stav zhoršuje, tak pokud chci teď péct, někdo mi musí pomoct, protože dnes už ani nedokážu tvarovat těsto. To je asi jediné, co mě mrzí, že nemůžu v pečení bez jakéhokoliv omezení zkoušet nové věci, nové tvarování, nové nádivky a podobně. Ale mám všechno v hlavě a i pohledem poznám, jestli je těsto správně vykynuté, jak je upečené a tak dále. Rukama toho hodně neudělám, ale i proto jsem vděčná Topreceptům, že se tam můžu realizovat a pracovat mozkem.

Toprecepty jsou můj druhý domov

Jestli dobře počítám, jsi součástí toho webu už 13 let. Není to už něco jako vztah?
No, možná to bude znít zvláštně, ale je to pro mě skutečně něco jako domov. Mám pocit, že jsem členem velké rodiny a komunity, která se tam daří tvořit. Kdybych ten web neměla, určitě by mi po Topreceptech bylo moc smutno.

Začínala jsi jako běžná přispěvatelka. Co tam děláš teď?
Hlavně moderátorku. Snažím se komunikovat s lidmi a předávat pokyny ostatním moderátorkám, radit uživatelům webu. Jako moderátorka taky musím pomáhat odsouhlasit recepty pro natáčení. Když vidím recept s chybou, tak jdu a opravím ho. Přispívám také na facebookovou stránku... Ale to jsou všechno jen prosté výčty. To hlavní je, že si díky tomu připadám užitečně, a když zrovna není nikdo, kdo by mi doma pomáhal s pečením, tak si můžu aspoň číst nebo kontrolovat recepty. Kdyby tady ještě byla moje maminka, byla by asi překvapená, jak moc se angažuji v kuchyni, byť třeba virtuální. Mrzí mě, že se nedožila těch knížek, protože by ji to moc bavilo.

Co pro tebe vlastně teď, po těch letech, znamená pečení?
Znamená pro mě hodně. Dokud peču, žiju.

Náš tip: Celý seriál Ivina pečení a originálních receptů najdete tady: 
Pečeme s Ivou - s láskou upečené sladké i slané kynuté dobroty 

Edit: Rozhovor s Ivou vyšel na našem webu už v prosinci 2021. Od té doby Iva zase pokročila, spolupracovala na vydání několika kuchařských knih, píše, fotí, vydala knížku Kouzlo domácí pekárny a napsala i originální Vypečený diář. Česká televize s Ivou natáčela dokument 13. komnata, který byl v premiéře odvysílán 23. 5. 2023. Na záběry z natáčení i na Iviny pekařské skvosty se můžete podívat v naší galerii: 

Fotogalerie - Iva: 13. komnata

Dalších 14 fotek

Ukázat 17 fotografií