Ze života aneb To se také stalo...

Já jsem nedávno stála na tramvaj a přišel ke mne též nevábný muž a povídá mi zda bych mu nedala na rohlík,tak mu povídám,aby chvíli počkal za mnou bylo pekařství,tak jsem mu koupila jeden rohlík a dala mu ho,koukal jak puk a celá zastávka se smála.

JaniR už tě vidím v barvách.

Jsem tak šla, už je to pár týdnu večer po Orlové. Ráda se procházím před zprávama venku. Vlahý větřík, bylo strašně příjemně. Už jsem byla skoro u baráku, najednou, kde se vzal, tu se vzal chlápek, batoh na zádech, silné brýle, smrděl na hony a říká mi "Jehova příjde" Já nevím, kde jsem v tu chvíli našla odvahu, asi, že už jsem fakt byla skoro u vchodu, jsem ho chytla za rameno a říkám mu.."tak, ať se staví na kafe" a upalovala jse, co mi nohy stačily Dodnes vidím tu jeho otevřenou hubu a brýle na nose, jak na mne čuměl. ten výraz byl něco, s čím by vyhrál soutěž o nejlepší překvapený výraz

JaniR,já tě vidím úplně jasně a tvůj smích slyším až sem

Jani R.,já jsem tě "live" neviděla,ale věř mi,že si tě živě dovedu představitba,co dímjá tě přímo vidím

Hello

Díky za toto fórum, dnes jsem v nějakém útlumu, potřebovala jsem se zasmát

Super kategorie!!! Se chlamu, jak blázen, myslím, že kdo mne viděl v Praze, ví, jak se válím!!

Myslím, že ne... Musel si vyšlápnout ty ředitelovo... On je Kuba takovej svéráznej... Já bych to nikdy neudělala, bála bych se, že udělám ostudu tátovi a ten mě pak seřve. Ale Kuba je Kuba, teď už hlava rodiny...

Eli,chudák bráchaa koupili mu aspoň nové

Zrovna včera jsem si na Náměstí republiky vzpomněla na jednu historku... Je to pár let zpátky, kdy můj otec realizoval několik filmů pro Obecní dům v Praze. Tenkrát byl jeho ředitelem člověk, který je dnes vysoce postaveným pražským politikem. Ovšem ani ředitel Obecního domu není malá funkce... Tento muž se s otcem docela spřátelil (i když na úrovni uctivého vykání), stal se tátovým mecenášem a navštěvovali se. Jednou po návštěvě tohoto pána můj bratr, tehdy asi osmnáctiletý, zjistil, že mu v předsíni zmizely boty a byly nahrazeny velmi podobnými, ale asi o číslo menšími...
Táta film záhy poté dokončil a jeho slavnostní premiéra se konala za účasti radních a televizních kamer v sále Obecního domu. Samozřejmě jsme jako rodina byli přítomní a zúčastnili se i rautu po projekci.
Stáli jsme spolu my "mladší", já, manžel, jeho sestra, Dominik, můj brácha. Najednou brácha kouká na pana ředitele, který vedl interview s televizními pracovníky a povídá: "Von má moje boty..." A já, jen tak ze srandy, říkám: "Kubo, ale to by si mu měl říct." Nečekala jsem, že to brácha udělá, zvlášť v takovou slavnostní chvíli, ovšem on počkal, až kamery dotočí (on je hrozně pintlich) a vstoupil do hloučku kolem ředitele a začal se dožadovat svých bot. Ředitel se samozřejmě tvářil, že toho člověka vůbec nezná, spolu se svým doprovodem se dal do pohybu ke dveřím, za ním náš Kuba, který ho přesvědčoval, že má nohu o číslo menší a ty jeho boty byly Baťa, zatímco on měl Leiser... Byli jsme málem počuraní smíchy...
Boty z něj nikdy nevyrazil...
Tátu to samozřejmě pobavilo taky, ale myslím, že spolu o Kubových botách nikdy nemluvili...

hella

Helo a jak jsi reagovalajá bych se porvala smíchy

Tak dneska při obědě mi spadlo z vidličky sousto zpátky na talíř. Moje vnučka (v lednu jí budou 3 roky) to ihned komentovala" "Babi, to nevadí. Já jím taky někdy jako prase!

Devcata, vyborny napad. Konecne neco veseleho. Tak ja jednu pripojim.
V nasi vesnici jsme meli pani, ktera bydlela docela daleko od autobusove zastavky a kazdy den dojizdela do zamestnani. Byla notoricky nedochvilna, casto se stavalo, ze padila na posledni chvili a pro co nejkratsi dobu volila zkratku mezi poli. Jeji dalsi nevyhoda, nebo vyhoda - jak se to vezme bylo, ze mela malo vlasu, a tak se prikraslovala parukou. Kazdy to vedel, ale meli jsme ji radi, tak nikdy neslysela kriveho slova nebo posmesku. Proste to tak bylo. Tehdy rano zase o prekot spechala na autobus, vedela, ze nestiha, letela po
polnacce. Najednou slysi, jak na ni nekdo vola. Otocila se a vidi souseda, jak na ni zbesile mava a krici: "Anicko, nechalas tu vlasy!"
Jo, nadarmo se nerika, spechej pomalu. Chudak devce, jak utikala, sipkovy ker u cesty ulovil jeji paruku a nechal si ji. Co myslite, stihla ten autobus?
Od te doby vylepsila svuj vzhled. Sve krasne vlasy si jistila celenkou.