Ze života aneb To se také stalo...

jooo a s tímto kostýmkem, který jsme vytvořily včera s malou do školy na halloween, jsem vyrazila pomáhat manželovi ke sklepu s tím zelím, co nakládal....vytřeštil zrak...prej se lek, že málem umřel....ale byla to prča...to jen abych mu nezevšedněla

srettjá si tě zabiju samase tu řehtám jako blázen a venku na chodbě trpícícopak se to hodíuž na mě přišel i doktor,co prý tu dělámto se fakt nedá

Rebi, Sretti, vy jste extra třída v blbinách. Mne kluci v práci také jednou vypekli. Kolega Libor uměl opravovat hodiny a budíky, dokonce to byl jeho koníček a tak mu je tam všichni nosili. My jsme měli doma jeden budík po našich, používal ho hlavně mangel, který chrápal jako dřevorubec a když ten budík zvonil, tak byl slyšet až před barákem. No a jednou se šprajcnul a tak já ho vzala do práce, Libor ho opravil a já s ním frčela autobusem domů. Určitě si umíte představit ty tehdy plné dělnické autobusy, kdy jste stáli na jedné noze a to ještě ne na své. Já jsem tenkrát kupodivu seděla, dokonce za řidičem, ale autobus nacvaknutý k prasknutí. Každý otrávený z práce a vzduch by se dal krájet. V tom tichu mi najednou začal zvonit budík na plné pecky. Já jsem se nejprve lekla, lidi se probrali, začali se otáčet po zvuku, já mlátila do tašky, lovila budík mezi nákupem, no hrůza a děs. Ráno kluci vysmátí jako lečo a prý jestli jsem si nezdřímla v autobusu. Tehdy bych je bývala také nejaději pověsila za něco do průvanu.

ale největší prča byla s tou primeroskou...už jsem jednou dala k dobru na pokecu, dám i tady...
sem vzala primerosku...rozmotala,hrcla do ní bílý šampón a zezadu jí připíchla miláčkovi zespod na bundu...pak sem zapoměla...on se nachystal ven...pak mi docvaklo a kamarádce taky....to šel prosím na autobus,ten celý přešel...až jeden taktní pán na něj šeptem...mladíku,haloo,na zádech.....a on...cože?.....no na zádech máte..... cože??? co mám?? .....no máte na zádech ochranu.......co tam mám???(furt nerozuměl) pán odhodil takt a zařval...visí ti na zádech prcguma ty vole

srettjá se fakt divím,že ještě žiješ
manžel,když byl po operaci žlučníku,tedy těsně po,když se probral z narkozy,tak jedna sestřička od anestezie(taková dobračka,ja naše Sretti)si nechala ze stavby(bylo to v době rekonstrukce špitálu)kus kamene..ale jako fakt KUScca 20x10 cm..ukázalo ho manželovi a říká..a takové jste tam měl ještě dvaten zbledl,jak byl tak zpitomělý s té narkozy,tak jí všechno věřil,puls mu vylétl na 200/min a ona měla co dělat,aby mu vysvětlila,že to byl jenom vtip

taky jednou...v papírnictví...koutek s vtípky...se mi líbily nálepky jako průstřel plechem...hned mi blesklo...koupila sem a večer nalepila miláčkovi na autí...3 nebo 4 parádní průstřely zadního blatníku...sem si u toho zahrála na mafii,jako že jsem si vystřílela zásobník a ofoukla hlaveň jak káubój...no nic..ráno jel do práce...tam si toho všiml vyvaůený kolega,vzal ho opatrně stranou..prej...čoveče..tobě někdo prostřílel auto...mužík zbledl...řka, že v ničem nejede....pumpa mu prý lítala...pak to odhalil...noo a jako vždy mi zahrozil do telefonu, že mě zabije....mě chce každej zabíjet..chápete to??

srett se divím,že tě nezabilaty jsi taky dáreček
my jsme jednou nejmenovanému MUDrovi,který jel na nějaký kongres,dali mazi složky s lejstrama tvargle...dál nebudu už nic dodávatvšichni si od něj odsedali,a on vůbec netušil,že ten smrádek pochází od něj..pak nás chtěl povražditkdo ví,proč

ještě jsem vzpoměla....co jsem provedla kulegyni mojí...vystříhala jsem z jednoho hambatýho inzertního časáku šecky pindiky, co tam byli....a že jich bylo...na noční jsem to nandala kolegyni do knihy, kterou si četla vždy ve vlaku, když jela domů
na další šichtě rozrazila dveře a prohlásila mě za mrtvou prej k její smůle tu knížku vyndala...knížka neposedná udělala HOP a celá ta ptačí paráda se rozlétla po vagóně všichni pomáhali sbírat, řehtali se a ona už jim nevysvětlila, že se ornitologií opravdu nezabývá

jsem vzpoměla...tenkrát zamlada...myslím v čtyřicátom pátom....prostě když jsem v práci začínala...zacvičovala jsem se u dvouch ženských...ty sršely vtipem a srandičkama...voni mě na noční přetočily hodinky o hodinu dřív...do kabelky nandaly křidýlky-pokličky od hrnců, do kapesníku pidikolečka z dálnopisu...jestli pamatujete a do deštníku zase kolečka z děrovače...nu což..z práce sem ráda zdrhala dřív...ale tento den místo po páté,jsem šla po čtvrté...bylo divný, že je nějaký klid...v tramvaji mi vyzváněly ty pokličky...já je tam v údivu mém i cestujících tahala ven...pak kapesníček..mocně zatróbim a od nosa mi vyšla vánica...a ve finále venku rozhodim vystřelovací paraple...a výstavní chumelenda...já se od nich nakazila a nýčko řádím já

všichni jse jistě viděli film Vratné lahveje tam scéna,kdy roztržitý pan Svěrák postaví na plynový sporák rychlovarnou umělohmotnou konvicikdyž tento film dávalai jako premiéru v TV,řehtali jsme se ( a nejen u této scénky)jako koně,ale ještě víc asi za 14dní,když přišla švagrová a říká:vy mě to nebude věřit,ale Franta(její manžel)vařil kávu naprosto stejným stylemon fakt postavil rychlevarnou umělohmotnou konvici na plyn a fertika to ten film přitom viděl

Pajasko, to mi povídej. Já to tady ani nemůžu vše popisovat, protože by to bylo na román, co jsme se nadělali blbin. Tato rubrika mi oživila vzpomínky na doby sice již dávno minulé, ale zato velmi humorné. Když jsme byli mladí, bydlela jsem na vesnici a tam jsme si v jednom prázdném domě chtěli udělat klubovnu. Aby nám to povolili, tak se to muselo zastřešit organizací SSM - pro neznalé - Socialistický svaz mládeže. Měli jsme tam jednu kamarádku, která byla, jak bych to slušně nazvala, byla zkrátka taková přítulná, veselá a hravá. Většinou jsme se nejvíce scházeli o víkendech, obvykle se tam vždy slavily něčí narozeniny a při jedné té oslavě ona byla zase taková ke chlapcům milá a tak jednoho napadlo, že by se od nás ostatních měla něčím lišit. Dva kluci si sedli na židle, položili si ji přes kolena, stáhli rifle a začali jí razítkovat její pozadí razítkem výše zmíněné organizace. Měla jich tam nespočítaně, dávali si na tom velmi záležet a před každým otiskem otiskli razítko v podušce. Jak dlouho si pak myla pozadí, možná jelenem, to nám nikdy neprozradila, ale musela to být sila.

yanull, také jsme dělali takové ptákoviny.Třeba jsme nastrouhali inkoustovku(taková ta tužka, když se naslinila, psala jak inkoust) a nafoukali ten prášek na ručník.Když se dotyčný umyl a utřel,modrý mužík chodil dva dny, než mu to slezlo.

ty fórky s deštníkem jsme taky dělaly

Tak ještě jedna historka se mi nyní vybavila. Měli jsme ve výše zmiňované práci také kolegu Milana, který pracoval jako technik. Za manželku mél lékařku a na rozdíl od jeho kolegů neměl vysokou školu, ale zato sám o sobě aspoň dost vysoké mínění a byl tak protivný, že jsme ho zkrátka "nemuseli". V té době se ještě ke všemu v televizi vysílal seriál Nemocnice na kraji města, ta první série, kdy jsme to všichni hltali a on, aby vynikla jeho důležitost, tak se převtělil do role dr. Blažeje. Napodoboval jeho mluvu, chůzi oblečení, no prostě ende. No a právě s tím výše zmíněným kolegou "hasičem" jsme jednou vymysleli, že když machruje a ještě se nosí jako pětka do záložny, tak ho trochu vylepšíme. Bylo to v zimě a on nosil takovou tu ušanku a k tomu kožíšek a elegantní kufřík. Prostě sekáč každým coulem. No a Jarda z domu donesl takové ty kovové hvězdičky, co měl doma z vojny a do té čepice mu mezi chlupy asi 4 do řady vysázel. On s tím chodil celý týden, kdy vůbec netušil, proč se mu každý směje, ale to všude, nejen u nás v práci. Pak se mohl zase vzteknout, co jsme mu udělali, že jsme mu pokazili jeho "image". A aby toho nebylo málo, tak on se jednou chystal na školení přímo do SSSR. Tak jsme mu na cestu do Země, kde zítra znamená již včera, nasypali do části obalu od skládacího deštníku ty malé konfety, co zbyly po děrování štítků. Jaké bylo jeho překvapení, když v SSSR zapršelo, on vytasil a na něj spadla nejprve tato sprška. I když se vrátil po 3 měsících, z oči mu při pohledu na nás šlehaly hromy a blesky.

Tak jsem něco početla, ale je to tady na dlouho Já mám fajn zážitky z letních dětských táborů, na které jsem jezdila pracovat a brala jsem pak už i své děti. Jsou to nezapomenutelné prázdniny a dost často na ně vzpomínáme. Zvlášť na stanový tábor, bez elektřiny a kde se dovážela taky pitná voda a měli jsme k dispozici jen suché WC-kadibudky na okraji lesa. Byl to nejlepší tábor z těch, co jsem jezdila. Dnes by už hygiena takový tábor ani nedovolila. Nejhorší tábor jsem zařila, když uděřily povodně. Byli jsme na horách, děti ze stanu se stěhovaly do budovy, všechno promočené, zima, byli jsme blízko řeky ,začaly být problémy i se zásobováním.
A jinak co se týče vaření, tak se mi nedávno podařilo obalit v trojobalu a usmažit krabí tyčinku, kterou jsem neodbalila z té folie. Ale jen jednu, nějak jsem spěchala a přehlédla ji