Vánoce jako dar

Špagetko máš pravdu, opravdu by si to měl každý přečíst

Vánoce vždy nějak „vyčuhují“ z naší každodennosti. Nejen svou poetičností a nezaměnitelnou atmosférou, která k nám mluví zvenčí, ale především skutečností dárků, kde se i my sami hodně uplatňujeme. Ledaskdy se rodí otázky: Co dát? A co chceme dostat?
Jedinečnost Vánoc vychází z darů; a ty mají svůj základ v životní hlubině, kdy krásy života, ba život sám jsou chápány jako dar. Máme sklon druhé lidi mít a vlastnit – svou ženu, svého muže, své děti, spolupracovníky. Vánoce ukazují na rozměr daru. Ti lidé nám jsou darováni, v té či oné podobě, způsobem bližším či vzdálenějším.
Vánoce, vycházejíce z křesťanské tradice, jsou oslavou Daru: do lidské každodennosti a ubohosti přichází Dar spočívající v přijetí lidského údělu samotným Bohem, dokonce v extrémní nuzotě – jako odpověď na lidské sténání v nouzi a potřebnosti, odpovědi a hony vzdálené netečnosti a pouze vnější blahosklonnosti.
Náš život není krásný hlavně tím, čeho jsme dosáhli. Je „sličný“, až půvabný tím, že jsme si navzájem darováni – což mnohdy i ledasco stojí, nedá se to oddělit od námahy a oběti pro druhé. Tuto jemnou prozářenost může nechat vstoupit do života ten, kdo zná a žije svou vlastní nesoběstačnost, svou potřebu být obdarován i svou schopnost darovat kus sebe sama – to, co nazýváme srdcem. Protože jenom srdcem – jak zdůrazňuje Antoine de Saint-Exupéry – lze vidět to nejdůležitější. Jenom srdce je opravdovým darem, a daleko víc než velikost a (kupní) hodnota daru spočívá jeho pravá hodnota ve srdečností s ním spojené – a tehdy už jeho vnější velikost není zásadní.

Toto mi poslala kamarádka mailem a myslím, že by si to měl přečíst každý, kdo se domnívá, i kdo se nedomnívá, že hodnota daru se měří pouze penězi...