Svařák vynalezli už staří Řekové. Římané zase pili kořeněné víno ředěné mořskou vodou

Víno kam se podíváš

Ve starověkém Římě byla velmi silně zakořeněná tradice vinařství a s tím šlo ruku v ruce také zpracování vinných hroznů. Z nich se víno začínalo vyrábět okamžitě po sklizni a muselo ho být opravdu hodně. Nebylo totiž považováno za nápoj bohatých nebo vyvolených. Pili jej všichni a denně. Šlo zkrátka o tak běžný nápoj, jako je voda - jen mnohem lepší. A pak, víno bylo velmi dobrým obchodním artiklem. S Galy nebo Germány se dalo vínem obchodovat prakticky bez omezení, ale zájem o něj byl i v jiných kmenech. Víno se objevovalo v běžném životě i v básních a spisech tehdejších literátů. Psal o něm i Cato, Horacius, Plinius i další.

Prakticky celý Řím byl ve své době pokryt vinicemi - tu byla jejich síť hustší, jinde řidší, ale místo, kde by víno neznali, by nikdo ve starověkém římském světě nenašel. Jedním ze známých vinařských sídel byly i nešťastné Pompeje, kde se také uzavíraly neskromné obchody. Pak ale přišel osudný rok 79 a sopka Vesuv zničila nejen samotné Pompeje, ale ve své podstatě i jednu důležitou součást římského života. Spolu s Pompejskými, budovami i krajinou pohřbila láva i tady uskladněné víno. Navíc byly Pompeje důležitým místem obchodu a díky své poloze na břehu moře také přístavem, kam přiváželi své víno cizí obchodníci. To všechno včetně celé  úrody bylo najednou minulostí. Víno se doslova ze dne na den stalo výsadou těch nejbohatších, jeho cena vyletěla do závratných výšin. Jenže víno chtěli všichni.

Měli víno, ale také hlad

Staří Římané se ale o svoji tradici poprali. Vinohrady začali vysazovat doslova všude - i v samotném Římě. Dokonce neváhali obětovat ani pole, na nichž dřívě pěstovali obilí. A jak to všechno dopadlo? Vína sice bylo brzy zase dost, jeho ale cena klesla natolik, že obchodníci jen plakali. Navíc se začala projevovat změna v systému zemědělství. Obilná pole proměněná ve vinice nedávala základ pro chléb ani další potraviny. Starověcí Římané tedy měli dost vína, ale nebylo co jíst. Trvalo to více jak deset let, než zasáhl ze své moci císař Domitianus. Ten moudře zakázal výsadbu nových vinic a přikázal některé z již existujících proměnit zpět na pole. Jen tak bylo možné vrátit život do starých kolejí.

Římané svoje víno často dochucovali například bylinkami nebo kořením. Jeho chuť pak vzdáleně připomínala právě nám tak dobře známé víno svařené. Navíc šlo o vína s poměrně velkým obsahem alkoholu, které bylo lepší naředit. Čím? Vinaři by si teď asi na chvíli měli zakrýt oči, protože Římané k tomuto účelu používali mimo jiné mořskou vodu. Častěji do vína ale přilévali obyčejnou teplou vodu. Pak vznikal nápoj skutečně ne nepodobný našemu svařáku.

Hippocras starých Řeků

Svařené víno, které se více podobalo současnosti, bychom ale našli u starých Řeků. Antický svět si potrpěl na úspory, nesnášel plýtvání. A tak ani víno horší kvality rozhodně nehodlali vylévat. Brzy přišli na to, že když jej okoření a zahřejí, má nejen lahodnou chuť, ale pozorovali na sobě také jeho léčivé vlastnosti. Tento nápoj se v jejich podání nazýval hippocras (ypocaras), na památku nejslavnějšího lékaře všech dob (jehož přísaha mimo jiné obsahovala docela jiné formulace a měla trochu jiný význam, než si nyní většina lidí myslí).

Recept na svařené víno se potom při vojenských taženích i díky obchodníkům rychle šířil celou Evropou. Zvlášť v dobách, kdy zde zuřily morové rány, se hodilo víno svařit a dobře okořenit. Pak už stačilo jen věřit, že se podaří nákaze vyhnout. Nestálo by za to tedy i dnes svařit víno a v teple domova doufat, že až vyjdeme zase ven, koronavirus tam už nebude?