Pivo za kačku a guláš za šest korun. Jak to vypadalo v socialistických restauracích?

Rizoto za 4,60 a gulášek za 6,10

Gastronomie minulého režimu byla oproti dnešním dnům samozřejmě z jiného světa. Chtěli byste čertsvý salát v zimě, něco vegetariánského nebo snad dokonce veganského? Máte speciální dietu? Tak to byl ve většině případů problém. Jídla se vařila podle daného systému, restaurace moc na výběr neměly. Je ale potřeba podotknout, že v době těsně před revolucí se situace už lepšila. Přesto hlavní nabídku podniků tvořila klasická česká jídla. Knedlíky hrály prim a guláš nebo gulášová polévka musely být už od rána. Dělníci totiž chodili hlavně do restaurací nižších cenových kategorií a do bister na svačinu už od deseti hodin dopoledne. Chtěli se pořádně najíst - a k takovému jídlu si samozřejmě dali i pivo.

Co si lidé mohli dát k obědu třeba v roce 1974? Jídelníček jedné z pražských restaurací v tom roce nabízel deset hlavních jídel, z nichž nejlevnější bylo rizoto za 4,60 Kčs, za 5,60 se dal pořídit segedínský guláš, vídeňský guláš s knedlíkem stál 6,10 Kčs. Hovězí maso na česneku s bramborem jste si mohli dát za 6,40 Kčs, znojemská hovězí pečeně za 7,30 korun a kdo by si snad po výplatě chtěl dopřát něco zvláštního, mohl si za 10,80 Kčs objednat anglický rostbíf s bramborem a tatarkou. Pokud bychom chtěli přepočítávat ceny, je dobré si uvědomit, že v té době byla průměrná výplata 2 300 Kčs.

Hlavně řízeně

Samozřejmě tehdy nešlo o žádné soukromé podnikání, a tak stát mohl téměř neomezeně zasahovat i do cen, za které byla jídla prodávána, stejně jako do receptur, podle nichž se vařilo. Restaurace byly řízeny odborem obchodu a služeb příslušných okresních národních výborů a všechny restaurace v jednom okrese patřily do jednoho celku. Restaurace provozovala také ale některá družstva, jako byla Včela, Jednota a podobně. Šlo hlavně o vesnické podniky.

A protože byly restaurace řízeny z jednoho místa, nemohly si ani tvořit vlastní ceny. Rozděleny byly do čtyř cenových skupin, přičemž do té první, tedy nejluxusnější, se určitě na běžné obědy nechodilo. Šlo o restaurace opravdu dobrých hotelů, případně podniky, kam bylo možné pozvat i tu nejváženější zahraniční návštěvu. Nic lepšího se tady jednoduše najít nedalo.

Rodinná večeře za padesát

To do "dvojky" si už lidé na slavnostní oběd občas zašli. Třeba taková oslava narozenin tady dostala docela jinou atmosféru a punc výjimečnosti. I podoba interiéru měla být trochu lepší než v restauracích nižších úrovní. I tady byla ale stanovena poměrně přísná pravidla, která se dala očekávat v celé republice. Například si hosté mohli být jisti, že tady budou mít v jídelním lístku alespoň jednu polévku, která bude levnější než 1,60 Kčs. Ani hlavní jídlo nemuselo hosty připravit o celou výplatu, pokud se rozhodli vybírat ze spodní hranice. Restaurace ve druhé cenové skupině musely nabízet alespoň dvě hlavní jídla, která se dala pořídit do deseti korun. Takže taková večeře pro čtyři lidi se i s pitím mohla vejít do šedesáti korun.

Do čtyřky na pivo

Třetí "cenovka" už sice nemusela dodržovat takové standardy, co se týká interiéru, ale zase se tady dalo s jistotou pořídit jídlo do 6,50 Kčs a polévka do 1,30 korun. Čtyřka pak byla ještě levnější - jídlo do 5,50 korun a pití stejně jako v trojce do 1,30 korun. Tam už bychom ale neměli čekat nic jiného, než klasickou hospodu, kde si štamgasti raději dají pivo než hostinu.