Víte, proč se chlebu říká Boží dar? Nejběžnější potravina prý umí chránit i před uhranutím

V chlebu je život

Chleba býval mimo jiné i součástí nejrůznějších zvyků. Určitě známe vítání vzácných návštěv chlebem a solí. Proč právě takto? Všechno vychází z historie, chléb a sůl patřily k uctění návštěvy již u starých Slovanů. Chléb byl součástí každodenního jídelníčku, a tak bylo samozřejmé, že se hostitel o svůj život podělí s příchozím. Sůl pak byla naopak symbolem vzácnosti, něco, čeho není dost a její darování tak vyjadřovalo, jak si hostitelé své návštěvy váží. Kdybychom chtěli zabrousit do duchovnější sféry, měly chléb a sůl zpodobňovat paměť a písmo. A ostatně, i to označení Boží dar má zřejmě původ v Bibli. V druhé knize Mojžíšově, když Izraelci na poušti Sínu vyčítají Mojžíšovi, že nemají co k jídlu, sešle Hospodin lidem křepelky a chléb jako základ a dál je nabádá, aby se živili tím, co posbírají. A koneckonců, Boží syn u poslední večeře mezi své učedníky rozděluje právě nalámaný chléb jako symbol svého vlastního těla.

Tradice spojené s tímto Božím darem se nesou celou lidskou historií. Známe možná ještě od našich babiček a dědečků, s jakou úctou se k chlebu chovali. A dobře věděli proč. Vždyť kousek chleba býval pro ty nejchudší často jediným jídlem, které měli k dispozici. Stejně tak vojáci na frontě nebo zajatci mnohdy neměli nic jiného. Proto není žádnou nadsázkou říct, že chleba doslova zachraňoval životy. A tak si vysloužil opravdu výsadní postavení mezi všemi potravinami.

Když si uvědomíme, jak důležitý a vzácný byl chléb a jakou cestu historií prošel, je jasné, že měl svoje důležité místo i o Vánocích. Nesměl chybět na štědrovečerním stole, kde představoval symbol hojnosti a spokojené budoucnosti. V chalupách také býval o Štědrém dnu v trámu zapíchnutý nůž, na kterém byly navlečeny krajíčky chleba a vánočky. Když nůž zrezivěl, hospodář se z toho snažil vytušit, jaká bude v příštím roce úroda. Když zrezivěl pod chlebem, měla se rodina obávat o úrodu žita a pokud pod vánočkou, znamenalo to předpověď problémů se pšenicí.

Pověry a Boží dar

S chlebem, jako dávným symbolem, se pojí také mnohá rčení a pravidla. Například naši předci nikdy nepokládali chléb spodní stranou nahoru. Pokud by to někdo udělal, věřilo se, že by se spolu s chlebem docela obrátil i život a celé rodině - samozřejmě ne k lepšímu… Nikdo, kdo chtěl být považován za dobrého člověka, by si také nedovolil chlebem pohrdat nebo jej dokonce odmítnout. "Kdo odmítá chleba, bude sám odmítán," říkávalo se. Existuje také pořekadlo "Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi," které děsí každého, kdo neumí ukrojit rovný krajíc.

O tom, jak důležitý byl Boží dárek pro naše předky, svědčí i další zvyk - do první koupele novorozeněte bylo potřeba přidat alespoň kousíček chleba. Proč? Protože lidé věřili, že má moc ochránit to nejcennější, co v rodině bylo, tedy dítě, před uhranutím. Komu upadl krajíc chleba na zem, ten se cítil velmi provinile. A tak jej ihned zvedl, políbil a požádal o odpuštění. To se můžeme dočíst třeba i v Babičce Boženy Němcové. A jak si zajistit, aby bylo chleba v domácnosti stále dost? Podle našich předků poměrně jednoduchým pravidlem. Už rozkrojený bochník se nikdy nesměl na stůl položit nakrojenou stranou ke dveřím. Tak se nemohl ztrácet a zůstával v domě. A nakonec: i přes všechny zvyky a jejich dodržování nebylo chleba nikdy zbytečně moc. A tak snad i z toho důvodu přišla pověra, že kdo má rád okoralý a tvrdý chléb, toho bude v životě provázet štěstí.