Černá kuchyně v rodině Antonína Dvořáka: Líhly se tam slepice, pralo prádlo a vařilo se v ní pro šest lidí i hospodu

Z Nelahozevsi až do USA 

Američané považují Antonína Dvořáka za svého významného hudebního skladatele. Pro newyorský filharmonický orchestr totiž složil svou poslední symfonii - č. 9 e moll, op. 95 s podtitulem Z Nového světa. Novosvětskou si vzal i Neil Armstrong na misi Apollo 11 při letu na Měsíc a tím ji definitivně zpopularizoval po celém světě.

Hudbu Antonína Dvořáka milují především Japonci, ale ji a život tohoto geniálního hudebního skladatele zkoumají badatelé po celém světě. Zcela jedinečným způsobem totiž dokázal spojit lidové motivy s klasickou hudbou 19. století, vyjádřit jejím prostřednictvím radost z běžného života, přírody a prchavých okamžiků štěstí. 

Výjimečný je i jeho život. Narodil se 8. září 1841 jako první dítě do rodiny řezníka z Nelahozevsi. Navzdory všem očekáváním se však nestal řezníkem, ale rodiče ho nechali studovat hudbu. Už v první třídě v něm totiž jeho učitel Josef Spitz rozpoznal mimořádný talent, který na měšťanské škole potvrdil kantor a varhaník Antonín Liehmann. V 16 letech odešel Antonín Dvořák do Prahy studovat varhanickou školu a domů do Nelahozevsi se vracel jen občas. 

Dětství v hospodě

Rodiče Antonína Dvořáka si k řeznictví brzy přibrali i hospodu a v té malý Antonín vyrůstal. Postupně k němu přibylo osm sourozenců. Rodina s prvními třemi dětmi a babičkou žila společně v jedné světnici a s výjimkou novorozenců spali v jedné posteli. Vedle fungovala hospoda s výčepem a tanečním sálem. 

Nakouknout do dětství Antonína Dvořáka můžete v jeho rodném domě v Nelahozevsi. Stojí naproti kostelíčku pod lobkowiczkým zámkem a od letošního roku září novotou. Rodina Lobkowiczů ho totiž zrekonstruovala a znovu otevřela veřejnosti.

Oprava a dostavba areálu hospody se sýpkou a hospodářskými budovami a realizace interaktivní výstavy trvala deset let a odhaluje dětství a inspirace Antonína Dvořáka. Provede vás nejen jeho rodným domem, ale i okolím, vezme vás do místní školy i do kostela na kúr, ukáže vám lidové slavnosti a zvyky v průběhu roku i každodenní život ve středočeské vesnici v polovině 19. století.

Interaktivní expozice baví děti i dospělé, každý si v ní najde to, co ho zajímá. Stačí namířit zapůjčený audioprůvodce na červený terčík a už slyšíte hudbu, vyprávění o životě nebo úryvek rozhovoru. Nebo si můžete jen číst texty a prohlížet si ilustrace, které vás intuitivně provedou každou místností.

„Dům byl vždy vesnická hospoda a její prostředí muselo Antonína Dvořáka nutně formovat, proto jsme ji do expozice umístili do míst, kde dříve bývala,“ ukazuje muzikoložka a kurátorka expozice Eleonore Kinsky. Ostatně pivo si tu můžete dát.

Dvořákovu 9° vaří pivovar Elektrárna z evropských sladů s českým a americkým chmelem. Je to lehčí, příjemně pitelné pivo s květinovými a ovocnými tóny.

Srdce domova 

Pokud zrovna nelítal malý Antonín po venku s kamarády, nebo nechodil do školy, trávil čas doma ve světnici. V jednom koutě stál stůl s lavicí a židlemi, u kterého rodina jedla, děti se učily, babička vyšívala a tetky z vesnice povídaly na přástkách. 

„Světnice byla doménou žen. Zatímco muži se po práci často scházeli v hospodě, ženy se setkávaly ve světnicích domů, a zejména v zimě tak šetřily za drahé svíčky. Společně draly peří, šily nebo pletly a nad šálkem kávy si přitom vyprávěly příběhy a pohádky nebo se modlily růženec,“ popisuje text v Rodném domě Antonína Dvořáka. 

V druhém koutě stál kolovrátek na spřádání lnu a klekátko na modlení a ve třetím postel. 

Kout u okna odděloval dlouhý vyšívaný závěs – koutná plachta. Za ní Anna Dvořáková porodila své první tři děti (dalších šest se už narodilo v jiném domě) a trávila první dny šestinedělí. Tam jí sousedky nosily slepičí vývar, bylinné čaje, horké mléko a výživné polévky. Tam se děti chodily potichu koukat na nejmladšího bratříčka nebo sestřičku. 

Kuchyně, líheň i prádelna

Černá kuchyně byla hned vedle a spolu se světnicí představovala jediné soukromé místnosti šestičlenné rodiny. Jméno získala podle způsobu vaření a barvy stěn. Srdce tvořila velká kamna s otevřeným topeništěm, ve kterých se topilo dřevem. Kouř odváděl velký komín zvaný dýmník, který ústil přímo nad topeniště. Kouř však prostupoval z otevřeného ohniště celým prostorem a zanechával na zdech černé saze, proto se kuchyni říkalo černá.

Asi si dovedete představit, jaké bylo v černé kuchyni teplo a jak se tam asi dobře dýchalo. Oheň v kamnech se totiž udržoval celoročně, protože paní Dvořáková vařila každý den pro rodinu a občas i pro hosty hospody a také pro hospodářská zvířata. „Černá kuchyně patřila mezi nejrušnější místnost v domě. Kromě vaření se tu i pralo a v zimě se též sušilo prádlo, líhla se v ní kuřata a housata a chovala se zde rovněž drobná zvířata všeho druhu: kočky, psi a někdy i selata,“ popisuje kurátorka expozice.  

Antonín Dvořák v ní strávil dětství, později ji už nikdy nezažil. V Praze v druhé polovině 19. století už bývaly v bytech a domech kamna na dřevo s komínem, v Americe rovněž. Skromné poměry a život na vsi se však propsaly do jeho hudby, která je stále populární i po více než 100 letech. 

Do Rodného domu Antonína Dvořáka můžete nahlédnout v naší fotogalerii. 

Fotogalerie - Rodný dům Antonína Dvořáka

Dalších 14 fotek

Ukázat 17 fotografií