Gastro glosa: Pohlreich ani Punčochář očekávání mnoha diváků nenaplnili. Jejich pořadům to ale výrazně pomohlo

Kde je problém

Konkrétně jde o dvě jasně dané věci. U Zdeňka Pohlreicha v roli Šéfa se očekávala záplava vtipných hlášek, spojených s jeho mnohdy drsným přístupem k restauratérům, kteří ke svému podnikání přistupují svým specifickým způsobem. Jan Punčochář měl zase nelehkou úlohu, když přebíral štafetu v Pekelné kuchyni po svém kolegovi z poroty MasterChef Česko Radku Kašpárkovi. Člověku s jiným vystupováním, jaksi od přírody „Ramsayovským“ typem, který si na zvýšení hlasu ve svých show dává hodně záležet.

Jak se tedy oba populární odborníci na gastronomii s nelehkou úlohou „popasovali“? Jednoznačně se to říct nedá, protože existuje víc úhlů pohledu, kterými se nové řady Ano, šéfe! a Hell’s Kitchen dají posuzovat. Jedním hlediskem je určitě srovnání s minulými sériemi. A tam skalní fanoušci obou show, inspirovaných úspěšnými pořady britského šéfkuchaře Gordona Ramsaye, úplně nejásají.

Proč přišla kritika

Důvod je zřejmý, dostali totiž něco trochu jiného, než na co byli zvyklí, respektive než co očekávali. V komentářích na sociálních sítích to „odnáší“ zřetelněji Zdeněk Pohlreich, který podle mnohých „vyměkl“, už tolik nenadává a tatam je i jeho tradiční vulgárnější mluva.

Punčochář zase podle kritiků není tak přísný jako jeho předchůdce, nekřičí na soutěžící a snaží se budovat autoritu způsobem, který není pro Hell’s Kitchen typický. Na jednu stranu je třeba přiznat, že se s těmito názory dá souhlasit, na stranu druhou ovšem nejde oba hlavní protagonisty oblíbených gastroshow pranýřovat.

Šéf jinak

Nejprve k Ano, šéfe!, které se stalo kultovním již před 16 lety, kdy se poprvé objevilo na televizních obrazovkách. Formát pořadu znal jen ten, kdo měl možnost vidět jeho originální verzi s velmi přísným a slovník si nevybírajícím Gordonem Ramsayem. Protože ovšem v britském předobrazu Ramsay's Kitchen Nightmares nebyly české reálie, které mnoho televizních fanoušků lákají na pořadech typu Prostřeno! nebo Výměna manželek, Zdeněk Pohlreich dodal onu poslední třešničku na dort.

Národ najednou věděl, že kečup do vaření nepatří, že katův šleh, který miloval, není majákem prvotřídní gastronomie a že levné, avšak průměrné jídlo, má být nahrazeno kvalitnějším. Z šéfa Café Imperial se tak během pár týdnů stal nejpovolanější kritik českých, moravských a slezských restaurací, jeho průpovídky zlidověly a zároveň byl určen styl, jak bude Ano, šéfe! v následujících letech vypadat.

To je, pro některé diváky, najednou pryč. Pohlreich změnil přístup, místo křiku volí rady, je na osazenstvo restaurací milejší, snaží se pomoci. Podle kritiků „vyměkl“, dle ostatních ukazuje jinou tvář, která se zatím objevila jen v několika dřívějších dílech, kdy očividně Šéfovi přirostli konkrétní hospodští k srdci. Nejvíc je to vidět například na Šumavě u Štěpána nebo U Zběhlíka, tedy v podnicích, kterým Pohlreichova návštěva pomohla k nakopnutí málo fungujícího byznysu.

Volnější styl

V nové sérii však obávaný bojovník proti blafům zvolnil. Překvapila už jedna z prvních vět v premiérovém dílu deváté řady: „Nebudeme kritizovat, dokud neochutnáme, jak vaří“. Následně přišla místo poučování za každou cenu snaha pomoci, poradit, zachránit restauraci, kde si majitel nevěděl rady.

To, co se může zdát jako „vyměknutí“, ovšem pořadu pomohlo. Do popředí se dostal příběh rodinné hospůdky, která se potýkala s mnoha nešvary i problémy, Pohlreich se dostal do role mentora, místo toho, aby převážně nadával. Možná je to jeho přístupem, možná i tím, jak se samotný pořad i v originální verzi změnil. Kdo totiž sledoval na dalším „primáckém“ kanále cestu Gordona Ramsaye po USA v deváté řadě Ramsay's Kitchen Nightmares, musel si všimnout stejného posunu v jeho chování. V obou případech to show nijak neuškodilo, naopak jí to dodalo nový rozměr, na který si třeba budou muset skalní fanoušci chvilku zvykat.

Nelehká situace

Co se týká Jana Punčocháře, ten měl roli možná ještě těžší. Naskočil do rozjetého vlaku místo Radka Kašpárka, který si první sérii Hell’s Kitchen vyloženě užil. Svým naturelem totiž přesně splňuje představy o drsném šéfkuchaři, který nemá problém zvýšit na své podřízené hlas, vynadat jim, použít ostřejší výraz. Jakkoliv je v soukromí Kašpárek velmi příjemným a vtipným „parťákem“, jeho ostravská nátura má v sobě i kus prudkosti a ne každému příjemné upřímnosti. Tomu se Punčochář, už v MasterChefovi braný za nejhodnějšího porotce, sotva mohl vyrovnat a naštěstí se o to ani nepokusil.

Sympatický majitel brzy již dvou pražských restaurací k moderování přistoupil po svém, televize mu nechala volnou ruku a díky tomu vznikla Pekelná kuchyně, která však překvapivě nesází na momenty, na nichž je celý koncept celou dobu postaven.

Punčochář zbytečně nekřičí, respekt si totiž dokáže zjednat zcela jinak a přirozeně. Pro kritiky je to chyba, pro televizního diváka ovšem příjemné osvěžení. Najednou je na prvním místě dobře odvedená práce, ale zároveň v dobře naladěném týmu. O dramatičnost se dostatečně starají obzvláště někteří soutěžící a přilévání oleje do ohně z Punčochářovy strany by bylo zbytečné. Navíc by i role drsňáka působila neuvěřitelně, v horším případě i trochu směšně. O co víc Kašpárkovi seděla přísnost, o to víc Punčochářovi vyhovuje jeho styl.

Špatně nebo dobře?

Mnoho lidí má jasno v tom, že oba pořady mají mít zřetelně nalinkováno, jak vypadají i jak se chovají jejich „průvodci“. Je odvaha od obou komerčních televizí a hlavně od Pohlreicha s Punčochářem, že zkusili jít proti očekávání některých diváků, kteří to dnes nelibě nesou. Pro Ano, šéfe! i Hell’s Kitchen je to však dobře, protože konfrontačních pořadů je na televizních obrazovkách stále dost a odpočinková show o jídle, vaření a gastronomii je vždycky vítaným zpestřením. Stačí se podívat na Peče celá země. Fenomén, který bez jediného sprostého slova a bez nadávek dokáže válcovat sledovanost pokaždé, když je nasazen do vysílání.

Náš tip: Až se příště budete dívat na televizi, připravte si k tomu palačinky jako od Zdeňka Pohlreicha. Jak na ně, zjistíte v našem videoreceptu.