Historie na talíři: Sůl měla ve starověku stejnou hodnotu jako zlato, hitem 70. a 80. let bylo šťavnaté kuře v soli podle tohoto receptu

Obohatila jídelníček

Sůl pochází z mrtvých, vyschlých nebo živých moří a v průběhu celé lidské historie byla její dostupnost klíčová. Ke zdrojům soli si vyšlapala cestičky zvířata a lidé je následovali.

Když se lidský jídelníček změnil ze zvěřiny bohaté na sůl na obiloviny, bylo potřeba více soli k doplnění stravy. Těžba soli byla náročná a její nedostatek udržoval se projevil vysokou cenou. S rozšiřováním civilizace se sůl stala jednou z hlavních světových obchodních komodit.

Sůl sloužila nejen k ochucení a konzervaci potravin, ale byla také dobrým dezinfekčním prostředkem, a proto je latinský název soli (sal) příbuzný se slovem „salus“, což znamená zdraví.

Sůl nad zlato

Nejstarší solná ložiska se nacházela na území dnešního Ázerbajdžánu, kde se sůl těžila už v 5. století před naším letopočtem. Solné cesty protínaly celou zeměkouli. Jedna z nejfrekventovanějších vedla z Maroka na jih přes Saharu do Timbuktu v západní Africe.

Středozemním a Egejským mořem proplouvaly lodě se solí z Egypta do Řecka. Karavanní cestu, která spojovala solné oázy Libyjské pouště, popisuje například řecký historik Hérodotos.

Již v 6. století v subsaharské oblasti maurští obchodníci běžně vyměňovali unci soli za unci zlata 1 unce je (cca čtvrt kilogramu). V Habeši (území dnešní Etiopie) se placky kamenné soli zvané „amôlés“ staly platidlem.

Počátky těžby soli

Prvním městem v Evropě, kde se těžila sůl, je zřejmě bulharská Solnitsta. Zmínky o ní jsou ze 6. tisíciletí před naším letopočtem. O prvenství se uchází i rakouský Hallstatt. Známá jsou naleziště na území Rumunska.

Ze všech cest, které vedly do Říma, byla jednou z nejrušnějších Via Salaria, solná stezka, po níž pochodovali římští vojáci a obchodníci, kteří přiváželi ze solných pánví v Ostii vozy plné vzácných solných krystalů.

Symbol bohatství

Částečně ze soli se skládal i žold vojáka – solarium argentum, z toho je odvozeno slovo salarium (latinsky žold, podobný základ má i anglické slovo salary – plat)

Zářící bohatství starých Benátek bylo také zásluhou soli. Benátčané coby zdatní obchodníci nakupovali sůl, která se těžila v Ostii, a v Konstantinopoli ji směňovali za exotické koření. Sůl nám prostě okořenila dějiny!

Mořská sůl a jód

Sůl se pochopitelně už od pravěku získávala odpařováním mořské vody. Ta se napustí do speciálních kanálů a po odpaření vody zůstane hustý solný roztok, který pak krystalizuje. 

V Číně a Indii byla ve starověku mořská sůl jediným zdrojem soli. Mořská sůl má trochu výraznější chuť a obsahuje jód. Ten se přidává i do kuchyňské soli (termín pro sůl kamennou získávanou těžbou).

Kuře na soli

Sice by se to se solením nemělo přehánět, ale jídlo bez soli nemá chuť. Pamětníci určitě s nostalgií vzpomenou na  hit 70. a 80. let minulého století – kuře na soli.

Na jednoduchý recept potřebujete jen 1 menší kuře (cca kolem 1 kg) a 1 g soli.

A jak na to? Předehřejte troubu na 200 °C (horkovzdušnou na 180 °C). Kuře omyjte, osušte a uvnitř osolte. Do pekáče nasypte sůl a dejte na 10 minut do trouby, aby se nahřála. Vyndejte pekáč z trouby, na sůl položte kuře a pečte přibližně 1 ½ hodiny. V půlce pečení kuře obraťte. Podávejte s vařenými brambory. A pokud chcete být retro, dejte si k tomu ještě tatarskou omáčku a okurkový salát, tedy nastrouhanou okurku v octovo-cukrové vodě.

Zdroje informací:

foodtimeline.org/foodfaq2.html#salt

time.com/3957460/a-brief-history-of-salt