Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Stůl omotaný řetězem, pouštění skořápek a házení střevícem. Znáte dobře štědrovečerní zvyky?
Zdroj: Innviertlerin, Pixabay.com

Štědrovečerní večeře - to není jen jídlo, na které se možná už několik týdnů předem těšíme. Štědrovečerní večeře je magickým časem, který s sebou nese mnohá tajemství. Ta znali naši dávní i ti ještě nedávní předci, ale naší generaci už často zůstávají skryty a stávají se cizími. Je to škoda, protože právě zvyky a tajemno tvoří podstatnou část kouzla Vánoc. Toho kouzla, které jsme vnímali jako děti a v dospělosti nám často chybí.

Šupiny a provaz kolem stolu

Vánoce máme většinou spojeny s kaprem - a to nejen ve smažené podobě na talíři, ale také díky jeho šupinkám, které potřebujeme pro štěstí v příštím roce. Nezapomeňme tedy alespoň letos při přípravě kapra nechat pár šupinek stranou, abychom je položili každému štědrovečernímu strávníkovi pod talíř. Po večeři si je pak mohou členové rodiny schovat a nosit u sebe třeba v peněžence. Štěstí není nikdy dost.

Další zvyk podle nedávné ankety dodržuje i dnes téměř 80 % rodin. Když už se jednou zasedne ke štědrovečerní večeři, nikdo by po celou dobu od ní neměl vstávat. A tak je dobré všechno, co budeme v průběhu slavnostní večeře potřebovat, umístit do dosahu některého ze stolovníků. Kdo od jídla vstane, nečeká ho podle starých pověr nic dobrého. Minimálně se v příštím roce vzdálí od rodiny - a to bylo zvlášť v minulosti často i nebezpečné, minimálně velmi složité.

Rodina je základ

Jak ještě pevněji udržet rodinu pohromadě? V chalupě na vesnici, za jejímiž okny byly na Štědrý den závěje sněhu a uvnitř teplo od kamen a slavnostní výzdoba, které vévodily perníčky, ovoce a chvojí, hospodář pro pevná rodinná pouta obmotal nohy stolu řetězem nebo alespoň provazem. V takové podobě tuhle tradici dnes dodržovat nemusíme, přesto ale kousek provazu nebo pár oček řetězu na stole určitě ničemu neublíží. A my můžeme mít naději, že třeba i taková drobnost může pomoci.

Starým zvykem bylo také stolování, při kterém hospodář na stůl položil ošatku nebo mísu s obilím, zeleninou nebo dalšími plodinami, které se v hospodářství pěstovaly. Takové pak měly mít i v příštím roce dobrou úrodu, což bylo pro statek nebo i malé zemědělské stavení velmi důležité. Možná by se to ale hodilo i dnes - nemáte náhodou také svoji malou zahrádku?

Známou tradicí je i pouštění lodiček vyroběných ze skořápek vlašských ořechů. Celá rodina ve větší míse, případně klidně na hladinu rybníka, měla-li nějaký v blízkosti domova, vypustila malé lodičky, za každého člena klanu jednu. Z toho, jak se lodička na vodě chovala, pak lidé četli budoucnost. Když loďka zůstala u břehu, znamenalo to, že v dalším roce dotyčného nečekají žádné velké změny, naopak ta, co doplula nejdál, symbolizovala možnost odchodu z domova nebo daleké cesty. Lodička, která se dotýkala ostatních, předpovídala svému majiteli lásku. A lodička, která zhasla nebo se potopila, nevěstila nic dobrého - neštěstí nebo zmařenou snahu, případně nemoc. Na provedení jednodušší věštění pak bylo to z rozkrojených jablek; pokud se uprostřed objevila hvězdička, měl být člověk šťastný a zdravý, když křížek, tak nemocný a nešťastný.

Svobodným děvčatům v rodině zase k věštění sloužil střevíc. Dívka se musela zády postavit do chodby ke dveřím od domu či chalupy a poslepu hodit směrem k nim svým oblíbeným střevíčkem. Pokud bota dopadla špičkou ke dveřím, znamenalo to, že se děvče do roka vdá. Pokud naopak, bylo pravděpodobné, že ještě zůstane na krku rodičům.

Zlaté prasátko a talíř navíc

„Já nemusím, já už ho vidím,“ hlásí už mnoho let roztomilá holčička tatínkovi v dnes již tradiční reklamě, kterou pro některé z nás tak nějak začíná předvánoční období. Abyste ale měli šanci uvidět večer vytoužené zlaté prasátko, nezbývá nic jiného, než se po celý den vzdát jídla a počkat si právě až na večeři. V modernější podobě "stačí" alespoň nejíst maso. Podaří se to ale, když budeme z lednice ujídat připravený salát?

Starou tradicí je i zvyk prostírat pro jednoho člověka navíc. O Vánocích by totiž nikdo neměl být sám, a tuto myšlenku vyznávali lidé už dávno před tím, než jsme se my narodili, v době, kdy to pocestní a chudáci rozhodně neměli jednoduché. Kdykoliv tak mohl promrzlý člověk zaklepat na dveře a usednout ke stolu s rodinou. Není to hezký zvyk?

Než letos usednete k prostřenému štědrovečernímu stolu, zkuste se zamyslet, jestli třeba naši předkové nevěděli mnohem lépe než my, co dělají. Žili více v souladu s přírodou, byli propojeni se světem. Třeba ten kousek provázku nebo šupina budou fungovat…

Související obsah

Světový den těstovin

Světový den těstovin

Těstoviny tak zdaleka nejsou jen kolínka. Spaghetti, ravioli, tortellini, penne, fusilli atd… lidstvo zná stovky druhů těstovin rozličných tvarů s… Číst více