Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Zdroj: Innviertlerin, Pixabay.com
Zdroj: Innviertlerin, Pixabay.com

Štědrovečerní večeře - to není jen jídlo, na které se možná už několik týdnů předem těšíme. Štědrovečerní večeře je magickým časem, který s sebou nese mnohá tajemství. Ta znali naši dávní i ti ještě nedávní předci, ale naší generaci už často zůstávají skryty a stávají se cizími. Je to škoda, protože právě zvyky a tajemno tvoří podstatnou část kouzla Vánoc. Toho kouzla, které jsme vnímali jako děti a v dospělosti nám často chybí.

Šupiny a provaz kolem stolu

Vánoce máme většinou spojeny s kaprem - a to nejen ve smažené podobě na talíři, ale také díky jeho šupinkám, které potřebujeme pro štěstí v příštím roce. Nezapomeňme tedy alespoň letos při přípravě kapra nechat pár šupinek stranou, abychom je položili každému štědrovečernímu strávníkovi pod talíř. Po večeři si je pak mohou členové rodiny schovat a nosit u sebe třeba v peněžence. Štěstí není nikdy dost.

Další zvyk podle nedávné ankety dodržuje i dnes téměř 80 % rodin. Když už se jednou zasedne ke štědrovečerní večeři, nikdo by po celou dobu od ní neměl vstávat. A tak je dobré všechno, co budeme v průběhu slavnostní večeře potřebovat, umístit do dosahu některého ze stolovníků. Kdo od jídla vstane, nečeká ho podle starých pověr nic dobrého. Minimálně se v příštím roce vzdálí od rodiny - a to bylo zvlášť v minulosti často i nebezpečné, minimálně velmi složité.

Rodina je základ

Jak ještě pevněji udržet rodinu pohromadě? V chalupě na vesnici, za jejímiž okny byly na Štědrý den závěje sněhu a uvnitř teplo od kamen a slavnostní výzdoba, které vévodily perníčky, ovoce a chvojí, hospodář pro pevná rodinná pouta obmotal nohy stolu řetězem nebo alespoň provazem. V takové podobě tuhle tradici dnes dodržovat nemusíme, přesto ale kousek provazu nebo pár oček řetězu na stole určitě ničemu neublíží. A my můžeme mít naději, že třeba i taková drobnost může pomoci.

Starým zvykem bylo také stolování, při kterém hospodář na stůl položil ošatku nebo mísu s obilím, zeleninou nebo dalšími plodinami, které se v hospodářství pěstovaly. Takové pak měly mít i v příštím roce dobrou úrodu, což bylo pro statek nebo i malé zemědělské stavení velmi důležité. Možná by se to ale hodilo i dnes - nemáte náhodou také svoji malou zahrádku?

Známou tradicí je i pouštění lodiček vyroběných ze skořápek vlašských ořechů. Celá rodina ve větší míse, případně klidně na hladinu rybníka, měla-li nějaký v blízkosti domova, vypustila malé lodičky, za každého člena klanu jednu. Z toho, jak se lodička na vodě chovala, pak lidé četli budoucnost. Když loďka zůstala u břehu, znamenalo to, že v dalším roce dotyčného nečekají žádné velké změny, naopak ta, co doplula nejdál, symbolizovala možnost odchodu z domova nebo daleké cesty. Lodička, která se dotýkala ostatních, předpovídala svému majiteli lásku. A lodička, která zhasla nebo se potopila, nevěstila nic dobrého - neštěstí nebo zmařenou snahu, případně nemoc. Na provedení jednodušší věštění pak bylo to z rozkrojených jablek; pokud se uprostřed objevila hvězdička, měl být člověk šťastný a zdravý, když křížek, tak nemocný a nešťastný.

Svobodným děvčatům v rodině zase k věštění sloužil střevíc. Dívka se musela zády postavit do chodby ke dveřím od domu či chalupy a poslepu hodit směrem k nim svým oblíbeným střevíčkem. Pokud bota dopadla špičkou ke dveřím, znamenalo to, že se děvče do roka vdá. Pokud naopak, bylo pravděpodobné, že ještě zůstane na krku rodičům.

Zlaté prasátko a talíř navíc

„Já nemusím, já už ho vidím,“ hlásí už mnoho let roztomilá holčička tatínkovi v dnes již tradiční reklamě, kterou pro některé z nás tak nějak začíná předvánoční období. Abyste ale měli šanci uvidět večer vytoužené zlaté prasátko, nezbývá nic jiného, než se po celý den vzdát jídla a počkat si právě až na večeři. V modernější podobě "stačí" alespoň nejíst maso. Podaří se to ale, když budeme z lednice ujídat připravený salát?

Starou tradicí je i zvyk prostírat pro jednoho člověka navíc. O Vánocích by totiž nikdo neměl být sám, a tuto myšlenku vyznávali lidé už dávno před tím, než jsme se my narodili, v době, kdy to pocestní a chudáci rozhodně neměli jednoduché. Kdykoliv tak mohl promrzlý člověk zaklepat na dveře a usednout ke stolu s rodinou. Není to hezký zvyk?

Než letos usednete k prostřenému štědrovečernímu stolu, zkuste se zamyslet, jestli třeba naši předkové nevěděli mnohem lépe než my, co dělají. Žili více v souladu s přírodou, byli propojeni se světem. Třeba ten kousek provázku nebo šupina budou fungovat…

Komentáře

Ke článku nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář

Přidat komentář


Každé ráno pro Vás vyberu osvědčené recepty a pošlu Vám je e-mailem. Vaše Marie

Přidejte se k více jak  100 000 odběratelům