Vzpomínka na školní jídelny: Buchtičky se šodó byly za odměnu, UHO vyloženě za trest

UHO pro všechny

Školní jídelna je jedním z těch dětských zážitků, který si neseme po celý život a má, řekněme, hořkosladkou příchuť. Tento článek nemá za cíl urážet nebo jinak poškozovat rázné kuchařky ze školních jídelen, ba ani učitelky a vychovatelky, které důsledně dohlížely na to, aby jejich svěřenci talíře odnášeli prázdné. Ale vzpomínky na dětství zkrátka máme jen jedny, a tak jsme se svezli na vlně nostalgie a vyhrabali z paměti, co všechno jsme kdysi ve školních jídelnách ochutnali a jaké to vlastně bylo.

Naprostým základem všech jídelen byla tzv. UHO - univerzální hnědá omáčka. Někdy v ní plaval kus vepřového, jindy kuřecího, časté byly také houby. Podávala se s knedlíkem nebo s rýží, jen brambory se k ní moc nehodily, ale když nebylo na výběr, zvládlo se to. Univerzální hnědá omáčka měla, jak již název napovídá, univerzální omáčkovou chuť. Ani moc slanou, ani pálivou, zkrátka takovou nevýraznou, nemastnou. Podávala se v jídelnách v 80. letech a neotřesitelně přežila i pád komunismu. Jejím základem je cibule - proto se jí někdy říká také cibulová omáčka - a vývar z kostí.

Slovo univerzální je vlastně pro nabídku školních jídelen celkově tak nějak typické. Často se pod několika různými názvy skrývalo jídlo, které pak ale vždy bylo chuťově naprosto stejné. Jako děti jsme tomu říkali "obalované mleté maso", dnes už víme, že to byl holandský řízek, jen v různých tvarech a velikostech. Ze slaných jídel bylo jistotou poživatelnosti především pečené kuřecí stehno s rýží, přičemž se celý chod na talíři koupal ve vlažném výpeku. Na druhém místě pak bylo čevapčiči s bramborem, na třetím rajská omáčka. Pokud tedy zrovna nebyla varianta s masem, to pak musel člověk složitě vypreparovávat tzv. flaxy, tedy šlachy a tlusté. Evergreenem bývala rovněž čočka na kyselo, která ale paradoxně byla většinou úplně bez chuti. Její náznak čočce dodávala alespoň louže oleje a trocha vypečené cibule. K čočce pak byl párek, častěji ale převařené vajíčko.

Sladká jídla za odměnu? Jak kdy

Je jasné, že dítě si obecně víc užije sladký oběd, než třeba křenovou omáčku - mimochodem, že může být křenová omáčka i dobrá, to člověk také zjistil až v dospělosti, protože ta z jídelny byla vždy téměř nepoživatelná. Proto, když bylo na týdenním jídelníčku i sladké jídlo, mohli jsme se na ten slavný den těšit. Sladká jídla byla většinou zárukou jedlého oběda, který dokázal být i lahodný, ačkoliv ne vždy.

Vrcholem většinou byly buchtičky se šodó, ačkoliv to jídelnové šodó a skutečné šodó spolu nemají mnoho společného, a tak se časteji podávaly jako "buchtičky s krémem". Do původního francouzského receptu na šodó totiž patří mimo jiné i bílé víno. K nahrazení šodó vanilkovým krémem došlo v našich končinách právě proto, že se jídlo nejčastěji vařilo ve školních a závodních jídelnách. Šodó ještě za minulého režimu neodpovídalo platným normativům, a tak bylo mazaně nahrazeno krémem z vanilkového pudinku.

Sázkou na nejistotu pak bývaly ovocné knedlíky. Někde je dělali poctivé, s rozpuštěným máslíčkem, moučkovým cukrem i tvarohem, někde ovocené knedlíky znamenaly suché kulaté knedlíky bez náplně přelité něčím, co připomínalo mírně ohřátý, zředěný ovocný jogurt. A ještě jinde byl za ovocný knedlík vydáván plátek klasického houskového knedlíku doplněný povidly.

Skutečným vítězstvím tak byla především frankfurtská polévka, která sladká jídla často doprovázela a na niž s láskou vzpomíná většina z nás. Hustá polévka s párkem byla možná tím nejlepším, co školní jídelny nabízely napříč celou republikou. Někde k ní dokonce dávali naopak už pouze lehký druhý chod, protože si všichni přídávali právě jen polévku, k níž byl navíc i chleba.

Jak je to dnes?

Co si budeme povídat, v některých školních jídelnách to dnes vypadá pořád stejně, jako v osmdesátých a devadesátých letech. Na druhou stranu, s rovojem zájmu Čechů o zdravý životní styl a zdravou výživu se zvýšil i zájem rodičů o to, jak se jejich děti ve škole každý den stravují. Někde vznikají rodičovské iniciativy za lepší obědy, jinde to řeší dokonce městská část - například na Praze 10, kde od roku 2019 funguje organizace Školní jídelna Praha 10, která se stará o kvalitu obědů. Samostatnou kapitolou jsou školy soukromé, kterých dříve nebývalo tolik jako dnes, kde vypadá strava ještě úplně jinak.