Co víme o čekance a chřestu

Latinský název pro čekanku obecnou je Cichorium intybus a je z čeledi hvězdicovitých. Původ českého jména čekanka vznikl tak, že tato rostlina s modrým květenstvím čeká v úvozech polních cest na pocestné. Je to původní evropská rostlina. Čekanka je řazena mezi léčivé rostliny a lidé ji využívají již řadu let.

Odrůdy čekanky

Nejprve byla známa čekanka listová. Její původ je ve Středomoří a konkrétně z Egypta. V antice ji konzumovaly jako salátovou zeleninu. Listová čekanka byla pouze letní salátovou zeleninou po mnoho let. Francouzi, Italové a Španglí připravují z jejich listů sirup. Později v polovině 19. století se zařadila i mezi zimní lahůdkovou zeleninu.

Zásluhu na tom měl zahradník Brésiers v bruselské botanické zahradě. Kořeny listové čekanky přezimovával pod vrstvou země. Byl překvapen z toho, že se pod vrstvou země vytvořily puky, narašené hustě seskupené listy, které byly těsně u sebe. protože ale neměly dostatek světla, tak nebyly zelené, ale bílé. Tyto čekankové puky se dostaly brzy na trh a staly se velmi oblíbenou zeleninou. Říkalo se jim Witloof podle flámského názvu pro bílý list.

Druhou odrůdou je kořenová čekanka. Kořeny této čekanky se suší a připravuje se z ní cikorka, náhražka kávy. Název cikorka je odvozen od rodového jména Cichorium.

Kořen čekanky obsahuje glykosid intibin, který reguluje trávicí soustavy a ovlivňuje činnost jater, slinivky břišní a krevní soustavu. Dále inulín, který se v lékařství používá k diagnostice, k zjišťování činnosti ledvin. Obsahuje také vitamin C, karoten a minerální látky. Z čekankových puků se připravují sladkokyselé saláty, se smetanou, jogurtem nebo dušené na másle.
 

Další vynikající zeleninou je chřest obecný neboli Asparágus officinalis. Je to liliovitá rostlina, která je v botanice zajímavá tím, že nevytváří listy. Místo toho jsou to stonkové útvary filokladia. Patřil také mezi léčivé rostliny.
Ve středozemí se stal chřest lahůdkovou zeleninou. Jako zelenina se však začala pěstovat v polovině 16. století v Německu, Holandsku a ve Francii. Upravoval se jako salát v kyselém olivovém nálevu.
 

Ve Starém Řecku říkali rostlinným výhonkům asparagos a přes latinu a němčinu se mnu začalo říkat říkat špargl. Název chřest byl odvozen od toho, že asparágus byl považován za ochranné koření proti chřestění hromu a říkalo se mu nechřest. Časem se oddělila předpona a říkalo se chřest.
Na našem území se začal pěstovat okolo roku 1790, a to na poli, v zahradách v tzv. chřestovnách. Sazenice byly vysazovány v řadách od severu k jihu. Až třetím rokem byl z nich užitek. Ještě před vyrašením se udělaly tzv. hrůbky a ucpávaly se prkýnkem. První výhonky se začaly vytahovat za světlem, hrůbky se rozhrnovaly a vybělené výhonky se odřezávaly.
Tradice bělení chřestu je stará. Později se byly vyšlechtěny druhy, které se již nepřihrnovaly. Výhonky jsou zelené a mají měkkou vlákninu.
Chřest obsahuje amid kyseliny asparagové (asparagin), která je důležitou bílkovinou. Dále obsahuje draslík, vápník, hořčík, sodík, vitamin B, C. Má diuretické účinky.
Chřest se upravuje například jako uvařený, politý máslem a posypaný nastrouhaným sýrem nebo smažený v těstíčku.