Upečeno na dědině rozjížděla s půlročním miminkem: Byl to neskutečný zápřah, ale neměnila bych, říká sestra Josefa Maršálka

Upečeno na dědině slaví více než rok

O cukrářské a pekařské výrobně Josefa Maršálka slyšel snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o gastronomii nebo má prostě rád sladké. A rozhodně nemusí být z Olomouckého kraje, kde se podnik s výdejním okénkem a malým venkovním posezením nachází.

Upečeno na dědině otevřelo loni o Velikonocích na Velký pátek. Od té doby zájem o zdejší dobroty nepolevuje a do Kyžlířova, malé vísky v Oderských vrších, stále míří návštěvníci z celé republiky. Během několika měsíců si podnik získal řadu věrných zákazníků, kteří se sem vracejí za poctivými moučníky připravovanými z kvalitních surovin a za příznivé ceny.

Dobroty od sestry Josefa Maršálka

Přestože je Josef Maršálek tváří celého projektu a mnoho návštěvníků přijíždí s nadějí, že ho osobně potkají nebo si od něj koupí jeho proslulé koblihy či koláče, každodenní chod výrobny stojí především na jeho o deset let mladší sestře Zuzaně Schmidtové. Právě ona dohlíží na výrobu a společně se svým týmem peče úžasné koláče, buchty, kvasový chléb a spoustu tradičních i moderních cukrárenských zákusků.

Upečeno na dědině sídlí v domě stojícím na zahradě pozemku, jenž patřil Zuzčiným a Josefovu prarodičům. Právě tady si Zuzka s manželem před několika lety postavili dům, kam se přestěhovali se svým malým synem. „Josef mi tenkrát řekl: Co tam budeš po rodičovské dělat, nechceš si otevřít pekárnu? A když už ji budeš mít, nechceš si rovnou udělat výdejnu?“  svěřila se na při naší první návštěvě loni v létě Zuzka. Do té doby možná jen ti největší obdivovatelé slavného cukráře věděli, že má Josef Maršálek sestru, která je rovněž zkušenou cukrářkou.

Zkušenosti z Esky a Café Savoy

K pečení přitom vedla cesta Zuzany Schmidtové postupně. Doma s bratrem sice občas pekla už odmalička, naplno se ale cukrařině začala věnovat až v době, kdy žila v Praze. První zkušenosti získala v pekárně Eska pod vedením Vojtěšky Šteflové, odkud později zamířila do Café Savoy. „Neměla jsem vlastně žádnou praxi, ale chuť pracovat a učit se. Dali mi šanci a já ji využila. Za to jim dodnes moc děkuji,“ vzpomíná. 

Již dříve Zuzka vyprávěla, jak ji zasáhlo, když se Josef stěhoval do Prahy a později do Anglie. Starší bratr byl pro ni něco jako druhý táta a podle jejích slov ji prakticky vychoval. „Máma musela brzy do práce a Pepovi nezbylo nic jiného než, se o mě postarat. Když pak odcházel z domu, bylo mi deset a strašně jsem plakala. Tenkrát jsem vůbec nechápala, proč. Ale nyní to vše dává smysl,“ říká Zuzana.

Vztah s bratrem

Když se pak Josef Maršálek po letech vrátil ze zahraničí, bylo pro ni přirozené stát po jeho boku. „Byla jsem vděčná, že je zpátky doma a můžu pomáhat." Dodnes si od něj nechává ráda poradit. „Dokážeme spolu spolupracovat, ale i se bavit otevřeně a na úrovni. Umíme si ze sebe udělat legraci a já si ráda nechám poradit, vysvětlit či pomoct. I když ano, i já mám občas svou tvrdou hlavu.“

I když dnes stojí Zuzka v Kyžlířově v čele úspěšného podniku, původně se do rodné vesnice vracet nechtěla. Změnilo se to prý až po narození prvního syna, který letos již nastupuje do první třídy. „Jakmile se narodil první syn Vojtíšek, mateřství mi v Praze moc nefungovalo. Byla jsem hodně ve stresu. Pak jsme přijeli na prázdniny k rodině a najednou to šlo. Vlastně nás domů vrátil Vojtíšek," vzpomíná. 

Nový podnik a šestiměsíční miminko

Začátky Upečeno na dědině ale rozhodně nebyly jednoduché. Když podnik otevírali, bylo jejímu druhému synovi Antonínkovi pouhého půl roku. „Byl to neskutečný zápřah, který si někteří ani nedovedou představit. Ale neměnila bych,“ přiznává Zuzka.

Velkou oporou jí byly nejen nejbližší, ale postupně i kolegyně, které se podařilo do výrobny získat. „Ne každého si pustíte do rodinného domu nebo k tělu, ale vyplatilo se mi čekat na ty holky,“ dodává Zuzana.

Zákazníci zblízka i zdaleka

Po více než roce provozu mají samozřejmě už své stálé návštěvníky. „Spoustu zákazníků máme už na takové kamarádské úrovni. Chodí k nám plno místních, my jim říkáme štamgasti, ale i těch, kteří za námi jezdí třeba jednou týdně,“ popisuje Zuzka.

Do Kyžlířova přitom míří lidé z celé republiky. „Zrovna tento týden byl tady pán z Karlových Varů. Vzal si tři krabice s sebou s tím, že je to něco neskutečného a že jsme vždycky jeho zastávka na pracovních cestách. To je hrozně hezké, že to lidé berou jako samozřejmost nebo skoro nutnost nás přijít pozdravit a dát si u nás něco dobrého.“ 

Největší radost jí ale dělá, že se jim podařilo vytvořit příjemné prostředí. „Jsem ráda, že jsme vybudovali místo, kam si lidé můžou přijít obalit nervy či jen tak si zpříjemnit den kvalitními a poctivými zákusky, koláči nebo naší domácí točenou zmrzlinou. Vždy se snažíme prohodit pár slov, předat pozitivní energii a humor, který nikdy nechybí,“ dodává.

Lidé hledají Maršálka

Za odměnu považuje i uznání od lidí z oboru. Silný zážitek pro ni byla návštěva ředitelky Gourmet Academy Martiny Muldoon: „Pevně mě objala a vysekla mi poklonu. A to mě dostalo. Od ženy, která naprosto ví, že všechno je vydřené a nic není zadarmo.“

Za největší odměnu nepovažuje jen uznání od lidí z oboru. Ještě důležitější je pro ni, aby se lidé do Kyžlířova rádi vraceli. „Pro naše Upečeno na dědině si přeji, ať je pořád takovým místem, kde všem lidem bude dobře a dají si něco dobrého.“

A zdá se, že se to daří. I když se dnes každodenní chod podniku točí především kolem Zuzky a jejího týmu, spousta lidí má Upečeno na dědině samozřejmě nejvíc spojeno s Josefem Maršálkem. A přestože už většina zákazníků ví, že v Kyžlířově Josef Maršálek nežije a nepracuje, stejně se stále najde spousta těch, kteří se na něj ptají. „Je milé, když chtějí vědět, jestli tu Pepa zrovna je, nebo se ptají, které okno je do jeho pokoje,“ usmívá se Zuzka.

Náš tip: Podle receptu Josefa Maršálka si můžete nyní připravit tuto bublaninu s drobenkou. Postup najdete ve videoreceptu.