Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Václava Koptu prvotně proslavila role v kultovním filmu Sněženky a machři. Postupem času ovšem dokázal, že je nejen talentovaným hercem, ale také skvělým muzikantem. Dnes Kopta patří také mezi často oslovované moderátory. Vždyť bez jeho tváře si třeba pořad Peče celá země už nedokáže nikdo představit. V rozhovoru pro Toprecepty.cz Václav přiznává, jak změnila tato show jeho vztah ke sladkému, z jakého důvodu doma „vypustili“ maso i kam si s manželkou, herečkou Simonou Vrbickou, rádi zajdou posedět.

Pane Kopto, jak se člověku, který není na sladké, moderuje pořad Peče celá země, který je téměř pouze o sladkém?

Já jsem trochu poopravil svůj názor, protože ona je sladké a sladké. Když si koupíte v supermarketu nějaký žloutkový věneček za 35 korun, a pak ochutnáte totéž v podání profesionála nebo nějakého šikovného pekaře, tak pochopíte, jaké rozdíly se v tomhle gastro segmentu mohou odehrávat. Tudíž můj vztah ke sladkému se díky tomuhle natáčení hodně proměnil.

Takže zajímavá zkušenost?

Pro mě nebezpečná zkušenost. Jako člověk, který byl odjakživa zapřisáhlý masotarián, jsem najednou neodolal, když mi nějaký profík naservíroval skutečně špičkově a moderně připravený dezert. Ale není to zas takové hřešení, protože moderní cukrařina už daleko víc respektuje současné nutriční trendy.

Vlastně se nedá říct, že bych byl zapřisáhlým odpůrcem sladkého, jen si to musím hlídat. Dlouhodobě totiž bojuji s prediabetickým stadiem, takže jsem kontrolován lékaři a beru různé preparáty na snížení krevního cukru. Vždycky, když končí natáčení další řady Peče celá země, tak se děsím, co mi paní doktorka napíše za liebesbrief, ale zatím dobrý (úsměv).

Jak vy sám jste na tom s pečením?

Moc se do toho nepouštím, protože tento typ gastronomie vyžaduje velice časově náročné přípravy a nákupy a není to takové to „hrcfrc“, jak jsou chlapi zvyklí. My, když si chceme udělat bene, tak nám stačí kousek dobrého masa, kvalitní pánev a zázrak je na světě. Když bych ale chtěl péct třípatrový dort manželce k narozeninám, tak si nedovedu představit, že bych se do něčeho takového pustil.

Takže nepečete vůbec?

Protože vařit umím a v kuchyni se pohybuji často a rád, tak mě mrzelo, že nemám nějaký svůj moučník, který by pro mě byl charakteristický. Díky Peče celá země jsem se ale naučil udělat bábovku, a tak ji jednou, dvakrát do roka upeču. Ale je ve stylu, jako když si koupíte nějaké obyčejné auto ve střední třídě, a pak ho dáte firmě, která se zabývá tuningem.

Co to znamená? 

To znamená, že já tu bábovku prostě napěchuji, trošku ve stylu pejska s kočičkou, když vařili dort. Dávám do ní třeba rozinky, namáčené v armaňaku, používám dva druhy těsta, dám si tu práci, že udělám jednu část s holandským kakaem, druhá část je s máslem. Také vymýšlím různé polevy, je opravdu vytuněná, sváteční bábovka.

To musí mít rodina radost, když připravíte takovou chuťovku.

Já ji mám tak rád, že ji většinou sežeru úplně sám, takže se s ní ani nechlubím (smích).

Tak to se skvěle doplňujete s moderátorskou kolegyní z Peče celá země Terezou Bebarovou, která peče skoro pořád.

To má ale až teď, protože dřív taky nebyla nějaký cukromil. Bývala militantním zastáncem zdravého životního stylu. Jí ta její provázanost na Pepu Maršálka tedy zamávala životem pěkně. Ještě před pár lety totiž Tereza propagovala a žila tak trochu až asketickým způsobem života.

Já mám teď vždycky takovou radost, když ji vidím, jak pěkně „prasí“ v těch Buchtách po ránu, jak tam sype ten cukr a šlehá šlehačku. Vždycky si říkám „haha, děvče, tak ty ses propadla až do těchto tenat“ (smích). Baví ji to, jde jí to a myslím si, že celá její rodina má radost z toho, že prošla touhle metamorfózou.

Ona se v tom našla, to mi přijde jako krásný příběh. Samozřejmě i nadále zachovává nějakou střídmost, protože kdyby propadla nějakému kulinárnímu hříchu, tak by se její tělo zbláznilo.

Považujete ji v pečení už za profíka?

Za ty roky se v tom vyzná, všechno se naučila a na rozdíl ode mě jí spolupráce s Pepou strašně pomohla v tom, že to jenom nepředstírá. Já mohu při moderaci maximálně projevit zájem třeba o použité suroviny, divit se všemu a přitom to myslet upřímně, protože o tom skutečně nic nevím.

Tereza se už ale postupně dostává „za zrcadlo“ a stala se vlastně odborníkem v tomto segmentu. Mně to velice pomohlo třeba při natáčení poslední řady, u níž teď už budeme namlouvat komentáře. Velmi jsem uvítal, že se můžu mimo záběr pěkně zeptat na ty technické věci k receptu a Tereza se fakt vyzná.

Když se vrátíme k vaření, stále trvá, že se rád necháváte inspirovat italskou kuchyní?

Pořád a čím častěji se do Itálie dostaneme, tím více jsem ohromen tou pestrou nabídkou i tím, jak v té nejzapadlejší vesnici můžete narazit na výborně připravenou rybu, na skvělé těstoviny. Hrozně se mi líbí ten šarm Italů spojený s lehkostí. Jasně, někdo řekne francouzská gastronomie, to je královna, ale kde má člověk vzít osm hodin denně na to, aby všechno naložil, maceroval, pak předvařil. To si radši za tím zážitkem zajdete jednou za rok někam do restaurace.

V čem je tedy pro vás to největší kouzlo italské gastronomie?

Mě fascinuje ta lehkost plus nadhled, taková ta samozřejmost, že oni k tomu nepotřebuji žádné extra proslovy a dělat z toho velkou vědu. Nikdy mě nepřestane dojímat a fascinovat, když vidím starou italskou dámu, které je třeba přes 80, jak s kámoškami balí tortellini a jak jim to jde od ruky.

Na druhou stranu, máte rád zvěřinu nebo třeba svíčkovou. S těmi je práce dost, tam vám to nevadí?

V průběhu let už jsem si musel trochu nechat zajít chuť, nebo se vypravit za nějakým spřízněným kuchařem, kterých po Praze máme naštěstí dostatek. Naše dcery totiž přestaly jíst maso, a tak se postupně začalo od Koptů z domácnosti vytrácet. Mám sice plný mrazák od kamarádů nimrodů, ale přiznám se, že se na to čas najde velice málo. Navíc je velice složité dělat pro čtyřčlennou rodinu svíčkovou, když pouze dva členové si na ní pochutnají. Přeci dětem nedám jen knedlíky s omáčkou.

Postupně od nás zvěřina a moje milované gulášky a podobná jídla vymizela. Nahradily je ryby a také mořské plody jsou u nás na talíři často. Manželka také, protože je výborná kuchařka, daleko častěji a myslím že k potěše našich praktických lékařů, sahá po zelenině a dalších zdravých věcech.

Takže vy si maso užijete spíš, když nejste doma?

Já si klidně „zaprasím“. Kousek od nás na Hanspaulce si můj kamarád Honza Punčochář před čtyřmi lety otevřel hospodu U Matěje, kde se nezaměřuje na experimentální kuchyni, ale na tu poctivou. U něj si dám vídeňský řízek s bramborovým salátem, k tomu plzeňský pivo a odcházím odtamtud s mírně přimhouřenýma očima. To je vrchol největšího blaha. Já si na ty moderní extravagantní kulinární kousky fakt nepotrpím.

Určitě jste ovšem navštívil i takové restaurace a máte zkušenost s moderní gastronomií. Ale jak cítím, tak u vás asi nevyhraje?

Nemusím ty restaurace, kde dostanete 16 miniaturních chodů, stále si říkáte „proč mi pořád nosí tolik předkrmů“, a pak žádné hlavní jídlo ani nepřijde. Jedná se totiž o degustační menu a u každého chodu mluví číšník půl hodinou nějakou finštinou.

Jsem rád, že tu zkušenost mám za sebou, ale preferuji takovou tu českou, italskou či francouzskou gastronomii, kde se člověk nají normální porcí z normálního talíře. Tak by to, aspoň v mých očích, mělo být a doufám, že to tak setrvá i do budoucna. Naštěstí těchto restaurací, kde sází na českou klasiku, přibývá.

Kde je vám to blízké?

Mám třeba hrozně rád ten koncept Lokálu. Nám s manželkou vyhovuje, že si tam člověk připadá trochu jako za mlada, když jsme chodili po pražských hospodách. Přitom je však ta úroveň gastronomie a kvality čepovaného piva špičková. Takhle mi to vyhovuje a to je můj styl.

Zajímalo by mě, jak to máte se stravováním, když skončíte pozdě večer představení. Například Revizor v divadle ABC je téměř do deseti hodin? Dáte si pak ještě něco k jídlu?

To víte, že dám. A zrovna u Revizora, nevím jestli to můžu říct, protože, kdyby to manželka četla, tak mě zabije (smích), tak sice v první půlce mám jeden výstup za druhým, ale ve druhé jdu až na konec. Takže mám celou přestávku a velkou část druhé poloviny hry volno. A oni v tom „Ábíčku“ v klubu berou od řezníka úplně fantastické párky.

Já když ráno kouknu do diáře a zjistím, že mám večer Revizora, tak si neřeknu „ó, to je takové blaho, že mohu Gogola znovu uvésti na jeviště a dál budeme tepat nešvary současné i minulé“. U mě se rozjede Pavlovův reflex, začnu slintat, protože se těším, že si dám malé pivo a dvě nožičky těch úžasných párků.

Jak si „užíváte“ na zájezdech?

Mám to privilegium a jdu za tím cíleně už léta, že si divadelní práci nabírám tak, abychom ji měli společně s manželkou. My se totiž tak málo vídáme a hlavně s sebou nemáme naše militantní veganky, takže na těch si na těch zájezdech dopřáváme.

Je to taková odměna za to odloučení a za to, že se člověk musí kodrcat po hotelích. Já jsem dřív zájezdy upřímně nenáviděl. Snad 30 let jsem trávil miliony kilometrů a autě u Jiřího Suchého, protože v dobách, kdy jsem nastoupil v Semaforu, tak tam hrály tři skupiny. Jedna byla Suchého, ta druhá Pepy Dvořáka a ta třetí Slávka Šimka.

Pokaždé, když ty dvě skupiny hrály, tak my se Suchým jsme pod Pražským kulturním střediskem harcovali po nekonečných zájezdech. Já jsem to zamlada rád neměl, vždycky jsem si připadal takový opuštěný, nějak mi to nepřirostlo k srdci.

Teď už je to lepší?

Ano. Jak jsme v tom zralejším věku, tak už člověk nedivočí, nepodniká žádné mejdany, ale naopak si to užíváme. Naposled třeba v Olomouci jsme si s manželkou přivstali a po snídani jsme si to nádherné město prošli. Vždycky navštívíme nějaké galerie, zajdeme si na dobrou kávu, pak vymyslíme i nějaký kulinární zážitek.

Najednou přijdeme na to, že když člověk umí dobře hospodařit s časem, té práce si váží a nepovažuje to jenom za moment, kdy si odškrtne čárku „jo, tak jsem vydělal zase nějakou korunu“, tak se vlastně i z věci, kterou jsem rád neměl, může stát zážitek. Ale musíte na tom zájezdu být s lidmi, které jste si vybral a máte je rád.

A to teď máte? 

Bezpochyby. Právě tahle parta, kde je i Terka Kostková, Aleš Háma, moje žena, já a mladý kolega Jiří Vojta, je báječná. Máme stejný smysl pro humor a myslím si, že kdyby někdo v tom mikrobusu, ve kterém ta naše partička jezdí, nainstaloval kameru, tak se pobaví všichni, kdo to uvidí.

Kdybyste dostal nabídku na moderování dalšího pořadu z oblasti gastronomie, jakou její část byste preferoval?

Ona už přišla, ale mně připadalo nemístné o tom byť jenom uvažovat. Protože jsem byl osloven do Peče celá země, tak já to považuju za takové privilegium, že i při tom ohroženém rozpočtu České televize zůstane tento nákladný projekt na repertoáru, tak s velkou pokorou a radostí zůstanu věrný tomuto formátu.

To se často nevidí, že by moderátor byl tak věrný jednomu pořadu.

Nepřišlo mi to úplně vhodné, notabene nabídka přišla z jiné televize. Nepovažoval jsem to z mé strany za slušné, abych se pasoval do role nějakého gastro odborníka. Byl bych rád, kdybych se vždycky jednou za dva roky mohl zúčastnit natáčení v tom stanu, kde voní vanilka, kde je kakao a čokoláda, než se za každou cenu cpát do každého projektu, kde se objeví vařečka. Takhle to prostě cítím. 

Náš tip: Ve fotogalerii můžete nahlédnout do soukromí Václava Kopty:

Třetí řada Peče celá země

Peče celá země 2024 byla už třetí řadou oblíbeného soutěžního pořadu, který Česká televize zařadila do svého programu na začátku roku 2024.

Porotci, soutěžící a moderátoři Peče celá země 2024

Celkem v deseti soutěžních kolech poměřilo své pekařské schopnosti dvanáct účastníků. Třetí řada Peče celá země nabídla souboj učitelky, pracovníka v IT, hudebnice ze slavné rodiny i gymnazisty.  Jejich výkony hodnotili dva porotci - pekař a cukrář Josef Maršálek a cukrářka Michaela Landová. Moderování se chopili herci Tereza Bebarová a Václav Kopta.

Recepty k tomuto článku

Mohlo by vás zajímat

Marie

Náhodný recept Zobrazit více

Nejnovější recepty Více